2.8. (Dazul) Fantastické ráno. Kolem páté mne poprvé probouzí štěkot pasteveckých psů, cinkot kravských zvonců a dusot koňských kopyt. Levé oko opatrně otvírám, aby provedlo vizuální průzkum oblohy. Velmi opatrně, abych nebyl případně oslněn. Nebe je bez mráčků - dneska bude hezky. Všichni ještě spí a byl by hřích, kdybych je budil. Odolávám pokušení, abych svým nádherným hlasem mocně zapěl „Ej, už je ráno, už je den..." Zkusím se překonat a ještě chvíli schrupnout - jen aby neutrpěla má pověst ranního ptáčete! Vyšlo to. Další probuzení bylo ještě příjemnější - vladeaské sluníčko mi to pere přímo do obličeje. Tahle ranní probuzení mám nejraději. Eve už je taky vzhůru, a tak snídáme. Pochopitelně ve spacáku - protože puding s rozinkama jsme chytře navařili (píši navařili, ale ve skutečnosti vařila pouze Eve) už včera večer a bylo to velmi moudré. Ani v něm nebylo moc mravenců a popela. Chutnal skvěle, sametově. Ržání hnědého hřebce. Zamrazí až někde hluboko uvnitř. Stádo horských koní přestane žvýkat nahnědlou trávu. Jen na okamžik, mávnutí komářích křídel. Jako nejkýčovější obrázek z dobrodružné knížky nebo špatného westernu vypadají čtyřnožci na obzoru, který doplňují pahýly apušenských smrků. Mít spousty peněz, koupil bych to tady všechno včetně koní. Pak bych to oplotil, aby zde nikdo nemohl a zůstalo to tady navěky. Takhle nějak to totiž musí vypadat v Ráji. Alespoň v tom, do kterého bych se chtěl dostat já. Vyrážíme. Lehce, na hříběcích nohách. Je slunečno a čisto. Vítr voní koňskými koblížky a dálkou. Stezka vyšlapaná horskými stády nás vede blíž k Vladease. Šlapeme řídkým smrkovým lesem prorostlým travou, místy kameny a jehličím. Naše čtrnáctičlenná skupinka se pozvolna trhá, a tak je pochopitelné, že část míří do údolí, vyvracejíce tak tvrzení, že na vrchol se jde směrem nahoru. Trvá chvíli, než se naše roztroušené stádečko dá opět dohromady a nyní se už šnečím tempem posunuje strmě vzhůru. Je to nejobtížnější část cesty, nejzákeřnější. Na každém kroku číhá nebezpečí. Cesta vede borůvkovými plantážemi, zelená barva je občas přebíjena modrofialovou. Tady bych chtěl vždycky trávit chvíle čekání na zbytek osazenstva. Jsou to velmi těžce nastoupané kilometry. Boční vrchol Vladeasy, holý, se skalním balkónkem na východní straně. Prodral jsem se k němu přes hektary kosodřeviny, holé nohy zčervenalé od jehličí. Bágl zaduněl na travinaté ploše, kterou jsem zvolil jako místo pro chvíli odpočinku. Slastně sundávám propocené boty, temně kožená vůně. Vytřepávám drobné jehličky kosodřeviny, snítky trav a kamínky, které si, mršky, našly po cestě vzhůru útočiště v mých farmářkách. Expediční tričko můžu ždímat, ale vítr udělá své. Bosý a polonahý, volný jako větřík, pobíhám po skalisku. Nasávám svobodu plnými doušky. Na hlavním vrcholu Vladeasy (1836 m. n. m.) mne udeří prudce do očí ohyzdná stavba připomínající něco mezi salaší a meteorologickou stanicí. Pocit pomyslného vítězství je tímto trochu kalen. Vynahrazuje jej pohled na líně se pasoucí koně. Hladová ovčácká fenka. Smutek na duši. Hluboko, úplně na dně. Mlsně chodí kolem a loudí. Neštěká, nekvičí, jen smutně prosí očima. Běž pryč, říkám jí v duchu, sám mám málo. Jsem měkký, příliš měkký. Ulomím kousek chleba a zkusmo hodím. Městský pes se po chlebu obvykle ani neohlédne, ale tahle psí maminka se po něm vrhá, jako by nejedla rok. Jí všechno, chleba, slupku od salámu, ovesné vločky, hladově se vrhá po imaginárně hozeném soustu. Kemílek říká, že takto se testuje inteligence psa - chytrý pes se za imaginárním žvancem nevrhá. Spíš bych řekl, že se tak testuje, jak je psisko vyhladovělé. Tahle psice byla hloupá a hladová. K Vladease táhnou těžké, ocelové mraky. Vypadá to, že déšť nás nemine. Sestupujeme prudkým svahem napříč kosodřevinovým pralesem, bez koňských stezek, bez travnatých mýtinek. Zpocené nohy jsou nyní masírovány oschlými větévkami a ostře vonícím jehličím. Na má spálená stehna to je opravdová slast. Dneska bude noc plná vášní - tak v oddíle říkáme nešťastníkům se spálenými zády, bezelstně uléhajícím do spacáku. Všeho moc škodí. Křeček prohlašuje, že je zvyklá na všechno, ale na tohle už ne. Nasazujeme dlouhé nohavice a hned to ubíhá radostněji. První kapky. To rychle pomine, utěšuju se, za chvíli to musí přestat. Ta chvilka trvá skoro hodinu, kterou trávím pod mohutnými větvemi karpatského smrku. Deštík se mění v lijavec. Bágl přivázaný napříč v hustých větvích mi slouží jako provizorní stříška. Opouštíme pásmo vysokého lesa. Svítí sluníčko a drobně prší. Aprílové počasí, krásný čas. Křeček s Keckou procházejí duhou, která se tu na okamžik vytvořila. Po kluzkých, vodou hlazených kamenech překonáváme potok a jsme na lesní cestě, která nás vede přímo k horské přehradě Baraj Dragan. Strmé břehy nedovolují snadný přístup k vodě, a tak pokračujeme dál k hrázi. Traverzovou cestou vydlabanou ve skále šlapeme hodinu, stejně a jednotvárně. Už je tma. Tady, vzhledem k hodinovému časovému posunu, dřív než u nás (používáme tvrdošíjně náš čas). Nikde rovné místo k spánku. Všichni už toho máme dost, na holkách je to vyloženě vidět. Drží se ale statečně. Spíme asi kilák od hráze na obrovském betonovém monstru - na druhý den odhalujeme jeho účel - součást lanového systému při stavbě. Ani oheň nerozděláváme, kuchtíme na liháči. Jen večerní koupel jsme si neodpustili. Smýt ten buvolí pot. Voda je vlažná a koupel v Adamově a Evině rouše je skoro ten nejlepší pocit z dnešního dne. Neplaveme daleko od břehu, kvůli vírům. Sladké usínání, teplá noc, čisté tělo.

2.8. (Křeček) Milý deníčku, včera byl hrozný den. Vyvrcholila hrůza v naší posádce. Je mi z toho smutno, moc a moc smutno. Kde byla chyba? Asi v nás všech. Nedokázali jsme komunikovat. Dnes je nálada lepší. Takže doufám, že snad, snad....
 
 

3.8. (Stachan) Je pěkné slunečné ráno. Jelikož dochází chleba, Dazul s Dalošem se vypravují do nedaleké vesnice, aby se ve zdejším obchodě pokusili získati něco na zub. Plánovali si sice odchod na 7 hodin, ale odcházejí asi s 30ti minutovým zpožděním. Kolem 9:30 vstáváme i my ostatní. Snídá se a celkově se lenoší. Větrají se spacáky a suší mokré věci. Kdo chce, pere si u nedalekého potůčku špinavé věci. Čeká se na vyslanou dvojku D + D. Píší se zápisy do knihy. Na obloze se prohání černé mraky. Naštěstí zatím neprší. D + D se vrací. Je asi 13:00 hod. Donesli vytoužené, ale tvrdé chleby, pár konzerv rybiček a jablka. Rozebíráme si to. Dále lenošíme. Odchod je stanoven na 15:30 hodin. Blíží se čas oběda. 14:30 - 15:30 obědváme. Stále se střídá slunečno a zataženo. Začíná silně foukat vítr. Hřmí. Objevují se také blesky. Možná bude pršet. Paráda, neprší. Balíme věci a chystáme se k odchodu. Vyrážíme se zpožděním. Kemílek s Markou, a snad i někteří další, se chtějí jít podívat na hráz. Daloš pronáší řeč. Už se jim tam nechce. Přichází návrh dvou tras: první - půjdeme přímo k autům. Druhá - prodloužíme si zpáteční cestu o 25 km a podíváme se k dalšímu jezeru. Nehlasovalo se. Nějak vyhrála první varianta. Vracíme se zpátky ke kempu. Opět svítí slunce. Z potůčku nabíráme čistou chladnou pitnou vodu. Opět pokračujeme v cestě. Jdeme k ústí řeky Dragan do jezera, stále pere slunce. Je zde chalupa. Pokračujeme proto dále proti proudu. Hledáme vhodné místo k táboření a ke koupání. Konečně ho nacházíme. Přístřešky zatím nestavíme, neboť je to u cesty. Čekání na večer si krátíme omýváním unavených nohou u Draganu. Někteří se koupou i celí. Rozdělává se oheň a začínají se vařit večeře. Začínají pracovat kluby BKN (Babský klub nudistek) - Jitmelka, Marka a CHKN (Chlapský klub nudistů) - Dazul, Fido, Kemílek, Stachan. BKN se šel umývat v 19:30 hodin. CHKN si zatím chystá věci. Psychicky se připravuje. Průběžně kontroluje situaci. V 20:00 je konečně BKN hotov a na scénu může nastoupit CHKN. Voda je teplá jako kafe (skoro). Stmívá se. Večeří se. Projíždí červené auto. Koná se porada vůdců oddílů o roverstvu. Jdu spát.

4.8. (Křeček) Krize zažehnána. Opět jsme k sobě nalezli cestu. Komunikace obnovena. Je to fajn...

4. 8. (Puštík) Čtvrtý slunečný den v kukuřičném měsíci - ráno nás probudil deštíček, ale nenecháme se zlomit. Vstáváme asi až v devět hodin. Jitmelce se dostal písek do puchýře a hrozně nadává. Pokračujeme dál podél říčky Dragan. Občas do řeky svítí slunce a místy je úplně nádherná. Míjíme různé chataře a kempaře i takovou zvláštní továrnu. Cestou jsme potkali i pastevce s kravičkama. Na mostě jsme potkali mladý pár, který nás poslal nejdříve špatně, ale doběhl nás ten kluk a vrátil nás na správnou cestu. Jdeme do takového malého kopeška po modrém kříži. Stoupák nebyl moc příjemný pro nikoho. Padáme pod strom u cesty. Travička je měkká a nikomu se nikam nechce. Přece jen se zvedneme. Jdeme nejprve z kopečka po kořenech a šutrech. Následuje menší kopeček a pak zase sešup dolů k fontáně nebo či co to bylo. Bereme z toho vodu. Po dlouhé době vidíme asfaltový koberec. Cestou dolů míjíme lesní správu a zajímavou ceduli o léčbě kousnutí hadem. Níže se vrháme na odpadkový koš, který asi způsobil největší radost mezi osazenstvem. Rozcházíme se obejít obchody, poštu a hotel. Lidé zde seděli a stanovali mezi betonovými panely a trubkami. V obchodě měli cigarety, sušenky, Coca colu, jedny boty a hlavně zavřeno (15:30). Jitmelka se o hotelu vyjádřila jako o jeskyni a pronesla: „Samý šutr". Neuspokojeni opouštíme „lázeňské město". Jdeme okolo domečku, o kterém se Kemílek vyjádřil jako o „betonovém dýchánku" a z něhož na nás křičel dědeček cosi o radioaktivní zóně. Kopec jsme spíše vyběhli než vyšli. Propotil jsem vše, co šlo. Nahoře jsme padli a jedli (hlavně sušené mléko padlo za vlast). 17:15 vycházíme, jak již všichni tuší, opět do kopečka kolem zděné salaše a v ní dva koně a dva Rumuni. Vyšplhali jsme do pásma, kde už nebyly stromy a pozorujeme z kopečka, kde se čeká na CHR mezi krásnými buvoly. Byli naprosto úchvatní. Přes hřebeny se začala přelévat mlha, což vypadalo jako sopka. Stoupáme travnatou stezkou, posléze i kamenitou, do kopce, mlha je hustší a hustší. Klesáme a dostáváme se k rozcestí, kde už jsme jednou byli. V osm hodin jsme byli na čtvrté sedmině mezi Stina de Vale a Cabana Padis. Jdeme srázem po šutrech dolů a v rozcestí spali jacísi Češi o třech stanech a prohlašovali, že jsou z Brandýsa, načež Stachan prohlásil: „Hopsa hejsa do Brandejsa", a všechny nás přepadl smích. Míjíme jejich tábořiště a jdeme po červené, i když nikdo neví, kam vede, teda spíš kudy. Pastvina je zahalena do mlhy a plná krav. Pastevci se baví boucháním petard. Přecházíme houpající se koberec rašeliniště až ke skalce, kde jsme to zapíchli. Všude bylo spousta kravinců a drnů, proto bylo velmi obtížné najít místo na spaní. Když jsme si ustlali a ulehli, teprve teď se rozjasnilo a bylo vidět slabě hvězdy, ale ne moc dlouho. Začalo totiž pršet, ale nám už to bylo jedno, protože jsme spali.

5.8. (Kecka) Milý deníčku! To nám to uteklo. Dnes je poslední den expedice a ještě k tomu mi zbývají už jen pouhé tři týdny dětství. Celou noc pršelo a ráno jsme se probudili do mlhy, která byla tak hustá, že by se dala krájet. Vyrazili jsme poměrně brzo a začali jsme za Dalošova instruování hledat turistickou značku. Asi po půl hodině jsme ji nalezli, a tak našemu úspěšnému postupu nestálo nic v cestě a brzy jsme se octli na všem známých místech. Odtud jsme zamířili k chatě Padis. Podle Dalošovy knížky o pohoří Apuseny jsem si představovala tuto chatu jako dřevěnou horskou boudu stojící osaměle na louce mezi tmavými hvozdy. Skutečnost byla jiná. Mimo chaty Padis, která byla jen o málo větší než průměrná salaš, tu byla spousta dřevěných chatiček a budek a taky jeden zděný dům. V nenápadné dřevěné budce jsme objevili obchod, a tak jsme v něm koupili meloun, vyměnili peníze a nechali si usmažit langoše s brynzou. Po této pestré změně v našem jídelníčku jsme zamířili k Poianě Ponor, kde byla většina z nás už před týdnem. Bohužel tentokrát nebylo žádné velké vedro. Vedoucí oddílů a staroši měli radu o roverech a ostatní relaxovali na břehu. Poté, co staří dodebatovali a ti nejotužilejší z nás se vykoupali, jsme vyrazili ke kempu. Tam jsme se po týdnu shledali se Zdenkovou rodinou i oběma auty. Ve zdejších stáncích jsme utratili několikatisícové sumy za jídlo a pití. Rodina u kempu zůstala a my ostatní jsme se přesunuli na noc do „Kutné Hory". Tam usmažili Křeček s Kemílkem palačinky - naše poslední společné jídlo. U ohně jsme psali do cancáků a spát jsme šli celkem brzy. Vždyť zítra musíme brzy vyrazit...

6.8. (Kecka) Milý deníčku! V sedm hodin už byla celá „Kutná Hora" vzhůru. Rozloučili jsme se s těmi, které vezl Daloš do Maďarska na vlak, a pak jsme jen vyčkávali, kdy nám Dazul naznačí, že se máme chystat k odchodu. Netrvalo to dlouho a už jsme se s batohy na zádech a slzami v očích loučili s osádkou pohřebáku. Čekala nás, podle turistických ukazatelů, 5 - hodinová cesta do Pietroasy. Pěšky jsme do údolí sestupovali čtyři - Eve, Křeček, Dazul a já. Mezi Bogou a Pietroasou jsme se roztáhli tak, že jsme se navzájem ztratili z dohledu. Najednou mě dojela 1203, ve které sedělo bobetko Křeček a vzali mě taky. Eve jsme pak naložili batoh, ale na Dazula už jsme jen mávali. V Pietroase nás Zdeněk vyložil a za chvíli nás oba zbylí došli. Ve vesnici jsme koupili meloun, a když jsme ho kousek za ní jedli, přijel Daloš. Namačkali jsme se dovnitř a bez zastávky jeli až do Velkého Varadína (rumunsky Oradea ), kde jsme nakoupili chleba a ovoce se zeleninou. Poslední lei jsme utratili za benzín těsně před hranicemi. Chleba byl krásně čerstvý a slaný, a tak jsme ho vzadu oždibovaly. Dazul nám ho sebral se slovy: „Jak se chováte ke chlebu, tak se chováte i k lidem." No, asi o tom něco ví, když má těch 30. Po přejezdu hranice jsme jeli a hledali místo na oběd, dlouho žádné nebylo, a tak jsme jedli až po čtvrté hodině, ale stálo to za to. Cestou do Budapešti už se nestalo nic výjimečného, snad mimo nádherného západu slunce nad maďarskou pustinou. Myslím, že Budapešť mnohem víc okouzlila Křečka než mne, a tak milý deníčku končím a předávám slovo právě jí.

6.8. (Křeček) Daloš odvezl Kemču, Fida a Prahu na vlak a nám, chudáčkům, nezbylo než jít dolů pěšky. Hodina cesty, 2 hodiny cesty, 3 hodiny cesty a Daloš stále nikde. Prach, vedro a smrad vesnic a syndrom MMV, hlad a žízeň. Není se tedy čemu divit, že jsme zakoupili meloun a u cesty zasedli tak, abychom při jeho konzumaci viděli na projíždějící auta. Co kdyby nás Daloš minul?! Hrůza pomyslet. Sotva jsme ale ochutnali šťavnatou dužinu, už tu byl. Vrhli jsme se na sladké v autě, převlékli se do čistého a už se jelo. V Oradei jsme zakoupili chleba a zeleninu na trhu. Ten chleba už na první pohled vypadal zcela jinak než ten z hor. Křupavý, čerstvý, voňavý - sliny se sbíhaly. Za městem jsme vše vyložili na kapotu, Daloš přidal brynzu a už jsme to do sebe tlačili. Jak člověku může chutnat obyčejný chléb! Budapešť je velké město a orientace v ní je nesnadná. Vidampark jsme nakonec našli, ale už byl zavřený. Všeobecné zklamání. Co už, alespoň jsme si prohlédli nádherný zámeček a poskákali na obrovské trampolíně, ze které měl největší radost Daloš. Na Slovensku byla mlha. Když jsme se blížili ke Vsetínu, všichni spáči se probrali a začali plánovat, co udělají jako první. Zvítězila horká koupel. Jó, Rumunsko je Rumunsko, ale doma je doma.

6.8. (Kemílek) První sluneční paprsky se prodraly ještě trochu zšedlou oblohou, dotkly se plachet stanů a přístřešků a vtíravě se vkrádají pod víčka, rozbíjejí pomalou a klidnou atmosféru snů, jinde vysvobozují od noční můry. Jemný vánek sklouzl mezi stromy a nepatrně zvířil popel v ohništi, popel z posledního ohně, odlesk včerejšího chladného večera. Krásný začátek dne, krásný konec skvělé expedice. Poslední ráno v Bihoru, líné a pomalé. Usměvavé tváře vykukují zpod přístřešků a sledují klidné balení. Občas někdo odbíhá do lesa, to když nad jeho pomalým počínáním zvítězí bolest břicha. Krátké loučení, váhavým krokem opouštíme naše poslední tábořiště. Kradmé pohledy zpátky, chladící rosa na stéblech trav, kerou ještě probouzející se slunce nestačilo vysušit, poslední zvolání, kdy Bobetka neví, co si počít s tím pavoukem, co jim vlezl do stanu, pohled do údolí zalitého sluncem a mlhou, dramatická cesta po téměř lesní cestě, na kterou my ani Dazulovo auto ještě dlouho nezapomeneme, stísněná cesta k rumunské hranici, rumunský voják se samopalem, kterému se rozjasnila tvář, když jsem mu řekl, že jsem z České republiky. První hranice je za námi, tak už na nás nemůžou. Rychle měníme peníze a jdeme okupovat zdejší obchod a cukrárnu. Náš nájezd byl úspěšný a za chvíli odpočíváme, teď už nasyceni, na vlakové zastávce v Biharkeresztes [bihárkerestéš], která se stala naším prvním styčným bodem. Po několika hodinách opouštíme tuto malebnou pohraniční vesničku a vyrážíme k dalšímu styčnému bodu, kterým je Puspokladany [pišpekladány]. Nemůžeme se ubránit smíchu, když hlasatel oznamuje příjezd našeho vlaku. Jó, maďarština je maďarština! Neplánovaně plánovaný rychlík do Budapešti náš odjezd z druhého styčného bodu urychlil. Cestou nepřímo míjíme další styčné body jako Székesfehérvár [sékešfehervár], Hajdúszaboszló [hajdusóbošló] a přibíráme i další. Budapešť nás přivítala na svém sladkém nádraží Nyugati, kde jsme zjistili, že dál pojedeme z Deli. Příjezdem do Budapšti jsme rozehráli naši grotesku, kterou jsme zpočátku maskovali tím, že máme dost času. Věčně jsme však tuto skutečnost tajit sami před sebou nemohli. Všechno začalo tím pánem v informacích, pak už jsme běhali křižovatkami na červenou, jezdili metrem na černo, za půl hodiny jsme prošli Budínský hrad, přeběhli Dunaj, proletěli kolem opery a parlamentu, stačili zběsile nakoupit, kde se mimochodem paní učitelka Marka projevila spíše jako ředitelka, vyzvednout uložené batohy, a pak nasednout na tramvaj, která jede opačným směrem, a potom zjistit, že tramvaj, která jede správným směrem, skončí jízdu o zastávku dřív než bychom chtěli, s ledovým klidem si nechat ujet metro před nosem. Potom už jsme nic neponechali náhodě a na další vlak počkali na nádraží. V tu chvíli už vsetínská část naší výpravy začala pociťovat, že spousta různého jídla není pro žaludek to pravé. Vše zpečetil maďarský hamburger a s rozporuplnými pocity v břiše se vydáváme k dalšímu styčnému bodu - Tatabánya [tatabáňa]. Někteří z nás podléhají uspávající cestě vlakem a oddávají se posilujícímu spánku. Netrvá však dlouho, neboť maďarský průvodčí je v dobré náladě a Tatabánya je blíž, než jsme předpokládali. Vystupujeme a dlouho nám trvá, než se ujistíme, že to, kde se právě nacházíme, je opravdu ona stanice. Podivné nádraží. Spíš nadchod s jakousi budovou. Bez čekárny, bez lístků, se spoustou bezdomovců. Vaříme čaj a dáváme se do řeči s jedním ze zdejších nájemníků. Asi půlhodinový maďarsko-rusko-německý rozhovor je vítaným oživením našeho čekání v této „pustině." Ověřujeme si znalosti naší maďatštiny a s úlevou znovu nastupujeme do vlaku. Nový průvodčí se trochu nedůvěřivě dívá a nejspíš i ptá, co že to máme za podivné jízdenky, které jsme koupili na druhém konci Maďarska. Naše výmluvné krčení ramen ho přinutilo mávnout nad námi rukou a jít. Hlouček česky hovořících lidí, břeh Dunaje, neochotní celníci a nádraží v jakési rekonstrukci, to je Komárno. Už jsme skoro doma. Unaveni uléháme na sedadla v prázdném vagónu lokálky do Bratislavy. Probuzení. Oči přejíždějí po nespočtu tváří maďarských Slováků. Způsobně si sedáme a uvolňujeme tak místo. Po dvou a půl hodinách jízdy konečně Bratislava. Menší neshody s personálem ŽSR při přejezdu na hlavní bratislavské nádraží nás nevyvádějí z míry. Tak už to přišlo. Praha se vydává svou vlastní cestou. Krátké loučení, nastupujeme do vlaků, poslední fotka, poslední zvolání, úsměv, najednou čas ubíhá nějak rychle a mávající ruce mizí v zatáčce za nádražím. Zůstáváme jen dva a k tomu kupé plné zvláštních lidí, teď už jsme zvyklí na ledacos, tak nás nepřekvapuje ani tlustší pán, který si prohlíží svaté obrázky. Přitom si pobrukuje nějakou melodii a jeho tělo se svíjí v podivném rytmu. Svou pozornost věnujeme spíše spánku. Míjíme Horné Kočkovce a nádražní amplión hlásí Púchov. Domů, co by kamenem dohodil. Po zjištění, že u nás nedošlo k politickému zvratu, s klidem usrkáváme kávu a přejíždíme hranice. Vsetínské nádraží nás vítá svou starou, zubem času nahlodanou, leč pro nás tak příjemnou a domácí tváří. Ještě stisknutí ruky a sbohem Munti 96.

(Fido) Ach Karpaty, rumunské Karpaty, vaše svoboda zmírá. Zastihli jsme ji co shrbenou stařenu choulící se v koutku turistického pravěku.

Do staletých stojatých vod pronikly temné paprsky civilisace konce věku. Dragan spoutaný chabým prstencem betonu. Středověcí pastevci s malborkou a šusťáky. Stina de Vale, hnisavý vřed klína Vladeasy. A hory nekonečných pastvin a hlubokých vodních podzemí sténají, řvou, ale drží, zuby nehty z posledních sil.

Zatím...

(Fantík) Sedím nad počítačem, dva dny po návratu.Přemýšlím, co ještě napsat, jak říct ostatním, co cítím... Už dvakrát jsem spala doma pod peřinou, ale ještě stále snídám zbylý ovčí sýr a maďarský chleba... už jsem viděla fotky, ale oblečení je stále nevyprané, šrámy se nehojí....jen rychle psát, dokud jsou vzpomínky ještě čerstvé, rychle psát, dokud všechno dobré nezatlačí to špatné, co bylo, i to je dobré si pamatovat.. Celé to Rumunsko bylo pro mne překvapením, prověřovací zkouškou... Nejdřív Bihor a jeho skály, jeskyně, propasti...ne, takhle jsem si to tu nepředstavovala. Bylo to tu nádherné, nádherné, ale jiné. A lidi, turisté. Všech národností. Všude kolem... I očekávaná chudoba zde nebyla tak chudobná... Pro obratné není cesta nebezpečná... ten jeden pitomý most mne prověřil dokonale. Dostal mne. Celý ten den jsem měla chuť brečet. Nepřekonala jsem ho - nepřekonala jsem sebe, nepřelezla dál... Pak se můj strach (strach nejen z výšek, strach ze všeho) otupil a vybrečel (nic nemohlo být horší než ten most) - a u Someše jsem už mohla (tentokrát smíchy) křičet - hurá, jsem horolezec, jeskyňář, přeskakovač potoků a horský vůdce, vlastně téměř superžena, já se nebojím, já se nebojím... Vladeasa. Najednou je Rumunsko úplně jiné, takové to očekávané, vyčtené. Moc jsem chtěla i tam jít... Kopce, hory, borůvky, obrovská rozloha, koně, nikde nikdo. Nečekaná a rychlá změna. Ten kraj už nepřekypoval turistickými atrakcemi. Ale byl tak svůj.. A jezero. Spíš pitomá přehrada. Pak „lázně" - Stina de Vale. Téměř ztracené dny... A tady neshody, rozpory. Nebylo jich málo. Jak osobních, tak těch mezi všemi, oboje jaksi vyřešené. Vyřešené tak, že jinak to ani nejde - vždy se někdo musí omezit, ustoupit, slevit. I několik ostrých slov, či spíše vět , padlo. Myslím, že zbytečně. Rány se zahojí a my budeme mít k sobě zas o něco blíž. Někteří dál... Návrat. Nejdřív se těším na postýlku a teplou vodu, ale pak - strašně nechci domů, to poslední ráno je protivné tím, jak je hezké. Bylo tu krásně, překrásně. Líp než kde jinde...

Některá děvčata se v Rumunsku neměla špatně. Chlapci je dokonce občas nosili na rukou. I s batohem

(Dazul) Co napsat na závěr? Opravdu nevím. Hlavou se neustále míhají ukázky jakéhosi němého filmu, který sestříhal šílený střihač. Ten film není dlouhý, ale je hezký. Běží neustále dokola, jako nekonečná smyčka. Stačí jen přivřít oči a už jej vidím. Je němý, barevný a voňavý. Dokáže mne vtáhnout do svého zmateného děje, který nemá začátek ani konec. Zase vidím popásající se koně v zapadajícím slunci, vychrtlou pasteveckou fenu, kočího v primitivních botách s podrážkou z pneumatiky, zase cítím chlad černých jeskyň, kapky z podzemního vodopádu, koňskou vůni apušenských plání, syrový závan z kaňonu someškých skal, dým večerního ohníku, únavu z ranní dvaadvacetikilometrové chůze pro chleba, zase prožívám okamžiky strachu, zda se zbloudilému Stachanovi něco nestalo, krásné chvíle přátelsky podané ruky a pohledu do očí, opět cítím na jazyku planou chuť ovčího tvarohu, podarovaného čtverečku čokolády,... Opravdu nevím, co napsat na závěr této expediční knížečky. Snad jen, aby se tento film, to dílko bláznivého kameramana a šíleného střihače, ještě dlouho míhal při každém přivření víček u každého z nás, kdo Tam byl.

Seznam zúčastněných:

Ája - Alice Toncrová Vsetín, Daloš - Mgr.Dalibor Sedláček Vsetín, Dazul - Pavel Drábek Vsetín, Dyftýn - Jaroslav Vičík Vsetín, Džíra - Jiří Fiala Vsetín, Eve - Eva Petrčková Vsetín, Fantomas - Lenka Křupalová Vsetín, Fido - Martin Kučný Vsetín, Inka - Ingrid Kubíková Vsetín, Jitmelka - Jitka Kretová Vsetín, Kecka - Sylva Chovanečková Vsetín, Kemílek - David Hlaváč Vsetín, Křeček - Michaela Vilémová Vsetín, Marka - Markéta Vránová Praha, Petra - Petra Praha, Puštík - Pavel Řezáč Praha, Stachan - Michal Krsek Vsetín, Zdeňa - Zdeněk Kubík Vsetín.

Doslov (Fido)

...pak se v kamenných síních rozezněly hlasy guslarů a skomorochů a oni udiveni naslouchali příběhům prošlých věků, které tekly jak voda, vyprávějíce o hrdinství, lásce, boji... o dobrodružství. Dobrodružství - dobroduh, dobrý druh - poutník. Tedy putovali. Aby vdechli příběhům život a uvedli je v „to co jest".

Povídá se, prý na každém kroku lze ho najít, to soudružství dobra. Jen někde snadněji, jinde hůře. Jako se liší žírná Haná od Valašska.

Tak putujeme, my nezkušení, za příběhy tam, kde je zpívají a zároveň žijí. Slabikujeme velká písmena romantických poutí, podobni žáčkům první třídy. Ale naše škola je školou žití a vztahů. Chceme, nebo snad předurčeni musíme, v ní být, abychom později, vyučeni v domovských krajích dobro-družství, uměli ho hledat i tam, kde leží schováno, hluboko zakopáno či se pod převlekem pohybuje v místech, kde to nováček netuší.

Pojďme a slabikujme, zpívejme a žijme příběhy dávných věků, které však hovoří o našich dnech.

Fido, Jitmelka a ... ?