Vždy když se rekne Rusko, tak si predstavím zimu. Nevím proc, ale ta predstav je ve mne hodne zakorenená. A s tím to pocitem jsem balil na zacátku srpna.
Cesta vlakem je ubíjející a kolem trate toho moc není, jen placka. Že jste prejeli Ural si ani nevšimnete.
Naše první kroky vedli do východních sajan. Jsou, jak ríkali místní, mladé hory se spoustou ostrých vrcholku a rídkým porostem. Mapa nás vedla podél jedné rícky. Ac to na ní vypadalo krátce, nebylo tomu tak. Naše výpocty se museli násobit alespon dvakrát, aby to jakž takž sedelo. Spatril jsem spoustu neznámých zvírat. Do té doby jsem nevidel o Burunduka, tady byli všude. Tyhle nenechavé potvory prokousaly vše co našli a divil jsem se že se nepustili i do bot. Cesta je zde neco velmi pomíjivého a vetšinou ji vyšlapali spíše zver než lidské nohy. Vždycky se naše srdce naplnila zdešením. Když jsem zjistili že musíme zlézt ty prídké steny i s batohama. I takové hloupé precházení pres potok je hruza když máte na zádech pres ctyricet kilo. Ty zásoby jídla dost tížily. Celý den jsem se snažily dojít na prusmyk a pozde odpoledne jsme zjistili, že jdeme úplne jinam a pritom jdeme stále po jediné ceste. Vylezli jsem na hreben dost daleko od toho prusmyku. Stalo by nás to další den, než by jsme se vubec vrátily do nížiny. A tím zacaly naše trable. Na druhé strane hrebene už cesta tak fajn nebyla, vlastne tam nebyla vubec. Presto ac už je dost pozde, jdem dolu. Zpocátku to jde, ale pak prišlo na radu lano. To už tak veselé Nebylo. První slanení šlo lehce až do té doby, než jsem si jeden cop skrípl do osmi a pritáhnou se jednou rukou nahoru s tou váhou na zadech bylo dost obtížné. Vytrhl jsem ho, no spíše pretrhl. Tím problémy nekoncili, po dalších stech metrech jsme museli pres pole pohyblivých kamínku. Natáhli jsme pres to lano. Byl jsem moc rád že tam je protože jsem se mockrát skouznul, než jsem se dostal na druhou stranu. Ostatním také ujíždeli nohy. Každé skouznutí poslalo dolu porádnou dávku kamenu dolu. Druhá strana byla ješte horší. Celá byla jako domecek z karet. Vlastne tahle skála dala pojmu „nestabilní“ úplne novej rozmer. Ale to už padla tma a my meli jen dve baterky.Lezu druhý protože jsem nejblíže lanu a preskupit se na tomhle míste bylo víc než jen nemožné. To místo je tak hrozné, že jsem si oddechl až dole. Až na jedno krvaný koleno a par odrenin jsem vyvázli docela dobre. Štestí stálo pri nás a duchové hor si od nás víc krve nevzali. Lano jsem nechali nahore a potme jdeme hromadama kamínku dolu. Holky jsou unavené a pri každém podjetí kamenné hmoty padají. Jedna už má nohy jamou modrinu a druhá zahodila batoh. Docela dobre se jde, když se skocí a ty kamínky vás svezou o kus dolu. Nekteré byli tak velké že me vždycky prekvapilo, že jeli taky dolu a nedali se použit k opore. Pod kamenama bylo slyšet bublání vody. Trochu me to tryznilo, pác my už moc vody nemeli. Teprve dole jsme se uklidnili. Byl to krásný pocit, stát zas na pevné zemi. Na prvním rovném paloucku jsem usnuli. Museli jsem spojit spacáky. Meli jsme o jeden mín. Spaly jsme tu noc velmi tvrde. Ráno jsme varili na rododendronech caj. Kluci se vrátili pro lano a taky cestou vzali ten batoh. První dobrodružství jsme meli za sebou. Další byl když jsem asi po trech dnech docela rychlé chuze v pustine bez cesty a bez jediného cloveka doryzli k rece. Byla ledová a pruzracná, vlastne jsem videl až na dno a tam muselo byt minimálne pet metru hloubky. U vody jsme konecne narazili na pár lidí. Pár skupine detí s vedoucím. Ten nejvetší ze skupiny nesl holku na zadech, asi mela zlomeno nohu. A Další mu nesl batoh. Nezávidel jsem mu bylo to alespon ctyri dny ostrou chuzi k nejbližší vesnici. V duchu jsem si prál, aby nás neco takového nepotkalo. A tak jsem putovali a vychutnávali si tu krásu. Na príhodném míste jsem to zalomili a na obzvlášte hezkých místech jsem zkejsli i na celý den. Opravdu to byla krása starat se jen o to co budu jíst a kde budu spát. Jinak žádné starosti. Balzám na duši nás kancelárských krys. Trochu depresivní byla kombinace jídel. Které mi už po trech tejdnech lezla krkem. Stále Brkaše, rizoto, cocka a fazole. Ale šlo to, hlavne díky boruvkám, brusinám klikvám a kedru. Vubec kedr byl požehnáním pro celý kraj. Nemohlo by tu být tolik veverek, at už normálních, nebo burunduku a ptáku, nebýt techto oríškonosných borovic. Po veceri jsem se jima dojídal a nebo jen tak na chut. Nejlepší finta jak sehnat šišku bylo sebrat jí veverce. Proste na ní juknout a ona vzal do zajecích a šiška zustala ležet na zemi.
Ovšem nejvetší zážitkem pro me byly asi horké prameny na Svatém Nosu – rezervaci pro soboly. Dokonce se mi povedlo omylem jedno to plaché zvírátko videt. Když jsem zabloudil v Tajze. Prameny sice smrdeli, ale zato hrály a to hodne. Nekteré meli i ctyricet pet stupnu. Vlastne to bylo naposledy co jsem se koupal v už dost studeném Bajkalu. Dalo se v nem ješte plavat, ale jen s vidinou, že se clovek ohreje v horké vode. Horké prameny jsou tu cásté a tak jsme jich hojne využívaly. Všude psali, že jsou radioaktivní a muže v nich clovek byt maximálne patnáct minut. Radeji jsme v nem moc dlouho nebyli.