26. 7. - 27. 7. 1996 (Křeček, Kecka) Milý deníčku, Dazulovým Batautem (Renault 21) jsme od střediska vyjížděli s taťkou (Dazulem) a strécem (Dalošem) a černým pasažérem Eve. Sraz byl v 15:00 a včas se dostavil jen Dazul. První starost každého byla, kolik váží ostatním batohy. Hmotnost našich „Bobečků" byla okolo 20 kg - jen Kecka byla výjimka, pouze 14 kg. Cestu do Brna nám zpříjemnila Evina buchta. Byla s černým rybízem, červeným rybízem a bílým rybízem. V Brně Dazul, nezvyklý na velkoměsto, chvilku bloudil. Dokonce nejel kolem domečku s nápisy Sluníčko, Ohníček, Mateřídouška a Junák. Potom, co jsme zaparkovali a Daloš vymámil na automatu lístek, jsme se rozešli po nádraží a jeho okolí. Naším úkolem bylo nalézt ostatní, kteří přijeli do Brna vlakem! Zvláštní zájem na tom měla Eve, protože s nimi měla asi za půl hodiny autobusem odjíždět. Nakonec jsme se shledali. Oči všech se obrátily k Puštíkovi. Jeho duch dostal konkrétní tvar. Pak zavelel průvodce, ať jdou všichni do autobusu a my jsme pobíhali kolem autobusu a snažili se domluvit pomocí gest s těmi uvnitř. Jakmile začal autobus startovat, naskočili jsme do Batauta a pronásledovali tu čoudící příšeru až kus za Brno, kde jsme ji předjeli. Naše další cesta probíhala celkem bez nesnází. Zpříjemnily jsme si ji máváním na řidiče kamiónů, kteří nám ochotně odpovídali. Když se nám v Maďarsku pokazilo světlo a byli jsme nuceni zastavit u benzinky, zavřeli nás ... v autě. Prý, aby nás někdo neukrad, nebo co. Jenže při další cestě jsme je asi naštvaly, jelikož nás chtěli vyměnit za dívky, které stopovaly, ale nechtěly svézt, ale svést... První dojmy z Rumunska - nepříjemný pach, zamřížovaná okna a cesty horší než ty naše. Vše nepříjemné se ale rozplynulo, když jsme spatřili hory a pak, když už jsme serpentýnami stoupali vzhůru, zbylo jen dychtivé očekávání všeho, co v příštích dnech prožijeme.
26. 7. - 27. 7. (Jitmelka) Cesta do Brna vlakem
ve složení Fido, Stachan, Kemílek a já proběhla v klidu a pohodě. Měli jsme
radost z Puštíka. A tak jsme se smáli. A Puštík nechápal. Nalezli jsme správný
autobus, dokonce dorazilo i Dazulovo auto, dohodlo se, kde nás vyloží a vyjeli
jsme. Vzpomínali jsme na „pohřebák" (tedy dodávku se zbytkem - tzn. Zdeněk,
Inka, Ája, Dyftýn, Fantík, Džíra). Jak radostná byla setkání na hraničních přechodech.
Mávali jsme, až nám ruce málem upadly. Na hranicích nenastaly žádné problémy
(dokonce ani na maďarsko - rumunských). A jsme TADY. Srovnám-li to s cestou
na Ukrajinu, musím říct, že byla o 100% pohodlnější. Ovšem při té ukrajinské
jsme měli daleko víc zážitků. V Oradei nás čekala auta. Přibrali Eve a Petru,
zbytek musí počkat. Přijedou asi za tři hodiny. Tři hodiny uplynuly a stále
nic. Původně jsme chtěli čekat v lesíku. Avšak poté, co jsme zjistili, že se
v těch místech nachází místní SAFARI, Fido s Kemílkem zaveleli, a tak jsme se
přesunuli na trávníček s výhledem na továrnu a pole. Prasata, husy, krávy, ba
ani oslík se za námi naštěstí nevydali. Po čtyřech hodinách dorazil Zdeněk.
Kemílek se právě natřel opalovacím krémem. „My jsme tady úplně mrtví, na tom
slunku."
26. 7. - 27. 7. (Fantík) Můj milý deníčku, tak
mám prý začít.... Ze Vsetína jsme vyjeli (myslím opravdu opustili město) asi
ve čtyři - dodávkou. Rozhodli jsme se nést cestu statečně - posilněni Kinedrilem
a Zdeňkovým „To auto překvapí" - svěřili jsme se té vratké skořápce. Auto opravdu
překvapilo. Až do Zvolena jsme dojeli bez problémů, teprve potom začala svítit
kontrolka, podle které prý chyba je v alternátoru. Prý nejlépe vyměnit... Po
chvíli jízdy však kontrolka vypla. Rozsvítilo ji až stoupání do nejbližšího
kopce. Pak zase zhasla. Pak... Situace se zhoršovala, panika stoupala pomalu,
ale jistě...až nakonec to tu kontrolku přešlo a spravila se sama. Dále - kromě
jedné čurací zastávky - se až k rumunským hranicím nedělo nic moc podstatného,
myslím. Bylo to překvapivé - byli jsme na nich první. Chvíli jsme Vsetíňáky
hledali a pak jsme to - každý po svém - zapíchli. Za dvě hodiny nás vzbudil
Dazul...
To ráno bylo protivné. Ospalá, šedá a otlučená Oradea a kufrování v ní asi nikoho příliš nadchnout nemůže. A taky ještě asi stokilometrová zima v autě... První vrcholky Apušenek. Konečně. A odpoledne už všichni stáli nahoře v sedle, pršelo, a tak jsme hned blízko cesty postavili tropika. A první koně - moc rychle nás nadchli. Nadšení trvalo do chvíle, než padl první chleba a rozšlapané mléko... Slunko se probralo a my - najezení - jsme se vydali do okolí. Krásné údolí (bohužel obklíčené cestou plnou aut), ovečky, salaše, koně, první Češi (Z kama jste...to jako vodkuď?) a první fotky, západ slunce, krásný podvečer...jen lehnout do spacáčku či posedět u ohně s kytarou. Jak jinak ale ten večer dopadl. Ti, co na tábořišti zůstali, nás teď čekali sbaleni a se dvěma rumunskými lesáky. Náš ortel zněl - vypadnout okamžitě, jít spát do blízkého kempu. Možná to bylo kvůli ohni, možná chtěl někdo jen být důležitý... Dva studenti z protější chaty nám nabídli nocleh na zahradě ....bylo to štěstí nebo naopak? Až do půlnoci zněla z aut metalová nehudba. Když jsme balili postavené tropiko, chtělo se mi brečet. Ten první den mne příliš nepřesvědčil....
28.7. (Džíra) Svah. Blátivě kluzký, chůzi urychlující.
Strmě klesá. Rovina, les, bělostné balvany a zatáčka. A za ní? Otvor ve skále.
Láká, štvě tě, vábí. Lze odolat? Stěží. Labyrint chodeb, led, ponorná řeka,
sintr, bláto, tma, zima, mokro a nakonec... Druhý otvor a světlo, teplo, sucho...
Ghetarul Barsa. Zrádná ledem, spletí chodeb, zrádná svou podstatou ponorné jeskyně,
jež klade bezpočet otázek. Co je v té chodbě za rohem? Údolí divů pokračuje
a předstírá pozvolna kousky svého tajemství. Neochotně - kamenito křovinatě.
Piescera Zapodie nedovolila nic než užaslý pohled shora, shození kamene do ledového
otvoru. Zatím, avšak všeho do času! Krasové jezírko vlevo, vpravo ponor. Kousek
níž pak opět. To samé. Není možné postoupit dál! S tím prostě nic, ani žádná
holka nenadělá! Proč se ta jeskyně jmenuje Černá? Je tam tma a světe div se,
kámen je černý. Všechen. Zásoba pazourku na celý pravěk. Voda, meandry, fantastické
meandry, propasti, jež zastavily i náš postup. Lano v autě mrzí! Pozdržela nás
snad trochu dýl, dle mírného dusna čekajících. Co se jim honilo v hlavách? Kdo
ví... já ne. Nezvykle ochotné. Kdo ví proč? Já ne. Piescera Focul viu (to vím)
byla! Jaká? Jdi se podívat, sklouznout po ledopádu, zazpívat si v šeru zřícené
chrámové lodi. I lano vem, a pak nám řekni, jaké to bylo hloub, v temnu za ledem.
Nezapomeň. Nakonec kytara. Teplé jídlo, zpívání a spacák, v lese, Planině podobném,
krásném, ponuře romantickém. Dobrou noc.
28.7. (Petra) Poté, co polovina Vsetína zalezla
do jeskyně (Pestera Neagra) a druhá polovina zůstala venku hlídat batohy, Praha
se vydala na nejbližší hřeben, aby se pokochala pohledem na Rumunsko. Nejdřív
to vypadalo, že s náma půjde i Jitmelka a možná i Eve, ale pak se přece jen
rozhodly snášet úděl ostatních vsetínských děvčat a hledat si vlastní rozptýlení.
My jsme se vydali nejdříve po žluté - dosavadním směrem a pak po červené, jakoby
zpátky k našemu ležení (vf. Balaleasa). Nakonec jsme však trasu maličko pozměnili
a hnáni vidinou ledové jeskyně sešli z hřebene až do údolíčka, kde u řeky vegetovali
jacísi Rumuni. Zde jsme usoudili, že ledová jeskyně bude nejspíš někde trošku
jinde, odložili batůžky a vytáhli mapu. Určili jsme naši další cestu, a sice
zpátky na hřeben a pak dále původně určeným směrem, ale ještě předtím jsme se
trošku protáhli a samozřejmě zavedli řeč na naše vsetínské spolubratry a spolusestry.
(Píšu samozřejmě, protože si myslím, že i vsetínští to tak někdy dělali, když
osaměli, koneckonců později se Praha stala i jakýmsi srovnávacím parametrem
typu: „Praha ještě (už) spí" nebo „Praha ještě (už) balí" atd.). Ale abychom
trošku vyšli z anonymity, náš rozhovor vypadal asi takto:
A tak dále a tak podobně. (Na druhou stranu teď zpětně musím říct, že se s váma člověk rozhodně nenudí a že jste příjemně praštění a nadšení pro cokoli, což je na takové cestě, jaká byla v Rumunsku, super.) Ale abych nezdržovala, vydali jsme se tedy po stejné cestě na hřeben, ze kterého jsme sešli, a cestou - hádejte, koho jsme potkali - ano, správně, Čecha. Také hledal ledovou jeskyni, nicméně neuvěřil, že dole není a že si to teda vyzkouší sám. Inu, komu není rady, ten si musí kopec znovu vyšlapat, stejně jako vy. Červená značka vedla i nadále lesem, takže jsme se začínali obávat, že žádný výhled nebude, ale nakonec nás Rumunsko nezklamalo a my jsme se usadili na báječné loučce mezi kobylince. Marka se začala rozplývat, jak včera krmila koníčky trávou a jahodama, na což Puštík pohotově navázal svými vzpomínkami, jak nějaký kůň ukousl někomu kus masa z ramene. Musím říct, že jsem tomu moc nevěřila,proč by kůň měl ukousnout kus masa někomu, kdo mu neubližoval, ale to bychom předbíhali událostem. Zatím ještě stále bezstarostně ležíme, sedíme, vegetíme, fotíme. Odchod z tohoto báječného místa s výhledem na ovce a kopce jsme dlouho odkládali, ale nakonec jsme se přece jenom zvedli k odchodu. Na zpáteční cestě za ostatníma jsme v lese potkali naše vytoužené koně - přesně to mírumilovné stádečko, které včera Marka krmila jahodama. A že si je taky pohladíme, a že se s nima taky vyfotíme. Ze začátku byli hodní, nechali se hladit, brázdili s náma stejnou cestou stejným směrem, prostě idylka, až do té chvíle, co mě jedna klisna kousla. S pomyšlením, že Puštík tentokrát nekecal, jsem se odklidila z cesty a zamířili jsme přímou cestou, rychlým krokem, stále pryč od tohoto krásného, milého stádečka, které už Marka nechtěla krmit jahodama... Co napsat na závěr? Inu, brzo jsme poznali, že jakékoli starosti s tím, jak najdeme ostatní, byly zbytečné, protože na nejbližší křižovatce jsme potkali dalšího Čecha, který předtím minul vsetíňácké, a tak nám poradil, kam přesně máme jít. To mě utvrdilo v názoru, že Češi se ve světě neztratí a tím také skončilo naše malé odpolední pražské separování.
28.7. odpoledne (Jitmelka) Chlapce spolkla jeskyň. Co budem dělat my, je zjevně nezajímá. Hlavně ať někdo zůstane u batohů. „Praha" se oddělila. Odcházejí. Je nám zima. „Půjdem někam na slunce." Skupina pěti děvčat (žen, dívek, cérek, bab...) se vydává na cestu. Jmenovitě já, Eve, Fantík, Kecka a Křeček. Potkáváme skupinu Čechů. A u další jeskyně další krajani. Jsou z Karviné. Povídáme si. Putují podle pochybného náčrtu, a tak jsem jim věnovala jednu naši mapu. Eve mě přemluvila, abych se šla podívat do té jeskyně. Focul viu - Ledová jeskyně. K neuvěření. V červenci se klouzat na ledě. Úžasné, skvělé a bombastické. A ta akustika! Zpíváme. Je tu děsná zima. Ještě vyfotit a zase ven. Litujeme, že s námi nejsou všichni. Rozhodly jsme se, že na kluky počkáme tady. Ať jim můžeme zazpívat. Přece tam nemůžou být už dlouho. Čas běží. Ochlazuje se. A stále nic. Kolem půl šesté se objevuje Inka, Ája, Dyftýn a Stachan. Zbytek ještě nevylezl. Daloš sedí u batohů. Ája s Dyftýnem jdou hledat místo na spaní. V nás se hromadí vztek. Máme hlad. Promarněný den! Jdeme jim naproti. Určitě jsou v pořádku. Vylezou, budou se smát a nebudou nás chápat. Vždyť kvůli těm dírám sem jeli. Vynořili se z lesa. Usměvaví, spokojení. I když trochu na rozpacích, když nás uviděli. Zastřelit, uškrtit... Utíkáme pryč. Je to spíš zoufalství. Vždyť k čemu povede, jestliže se s něma nebudem bavit a budeme naštvané. Nic se nevyřeší a všichni se budou tvářit kysele. Ono je celkem pochopitelné, že dole běží čas jinak. A dokud lze pokračovat, není možné myslet na nic jiného. Měníme plán. Budeme milé. Miloušké jak nikdy. Dazula kousíček nesem. Dokonce se nám podaří některé přemluvit, aby jsme mohly odnést jejich těžké batohy. „Určitě jste unavení. Postavíme stany, uvaříme..." Nechápou. A my se usmíváme. Docela mě to baví. Vztek se rozplynul. Jsme teprve na začátku putování. Určitě přijdou lepší dny. Fido mi šeptá: „Prosím tě, nechte té komedie!" „Jaké komedie?" ptám se udiveně. Hra končí poté, co chlapci ulehli do spacáků. Na dobrou noc zpíváme ukolébavku:
Sedím sama u vyhasínajícího ohně a přemýšlím. O toleranci, o tom, jak je důležité umět se dohodnout, jak lze potlačit hněv...
29.7. (Fido) Slunce už si dlouho hledalo cestu k ledům Ohnivého oka a stále na věčnost prohrávalo, když první hlava vykoukla ze spacáků lesního sídliště. Chlad vanul z podzemí a lákal hlasem nepřekonatelným a my mu podlehli. Sněhová hromada a katedrála ledu, sbor hlasů složí misi Stvořiteli krásy. Kamenná klenba se zachvívá pod nárazy kantát. Strženi zpíváme do zmrznutí. Na cestu! Kratičce jdem jen proto, abychom ve vířivém rytmu přemetů a sudových otoček zapadli do mechové louky. Kamenitá cesta pod výšinnými hrady a dolů Galbena, mrazivá neposedná řeka, která si s námi hraje na schovávanou. Zlato se rozlilo po kraji, když vody zasyčely z rozpálených těl. Koupaliště bez vstupného, smrtelně zimní. Lehcí jak vzduch kráčíme dál, kde nás čeká Ikarův pád. Krkolomné žebříky. Myslíš, že máš vše za sebou, ale nejásej! Ze zatáčky vynořil se most - nemost. Jen vzpomínal na doby své zašlé slávy. Balancuješ nad vodou a přeješ se probudit ze zlého snu. Konečně zem a vstupujeme do pohádky filmových hvězd. Vodopád. Vzteklé podzemí zuřivě plive hektolitry vod do zelenavé laguny. Šplháme po bělostné skluzavce vodního spádu. Pak opět skok do chladivého světa skotačivých vírů a proudů. Umíráme chladem, ale v srdci radost. Perlivě na nás buší vodopád. Zas básnivé údolí Galbeny, říše vodopádů, jezírek a mechových skal. V galbenské říční porodnici začínají nekonečné schody do nebe. Stoupáme s pýchou babylonských, která se posléze mění v perlivý pot. Až polární ústa propasti na vrcholu ho vysoušejí. Přicházíme ke kříži cest. Pod námi Ponorné hrady s burácivými vodami. Podzemní tma je vypuštěna ze svého vězení, aby vše proměnila v jedno.
29.7. (Jitmelka) Apuseny. Bihor. Bi - hor - y. Hory. Dvojí hory. Krásné, zlé.... V jednom dni prožiješ nejkrásnější i nejhorší. Vzestup, pád. Pocit štěstí a rázem zoufalství. Jen kamarádi, ti nezradí. Nelze vysvětlit nevysvětlitelné, pochopit nepochopitelné, nelze konat nemožné, překonat sebe... Těžko, velmi těžko. U srdce. Nejhorší boj je člověka se sebou samým. Vítěz i poražený v jedné osobě, v jednom těle. V jedné mysli? Já nevím. Všichni už šli, musím také. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.
30.7. (Daloš) Ranní rozbřesk. Nadcházející den
se rozvíjí do slunečního svitu a příjemného tepla. Pár romantiků se jde ještě
podívat z výšky na dno propasti, kde se za pár okamžiků ocitneme. Těch 150
výškových metrů dolů na dno nám dalo zabrat stejným způsobem jako nahoru.
Zpocení odpočíváme, kochajíce se pohledem vůkol sebe na nebetyčné skály necháváme
se ovívat závany teplého a studeného vzduchu z jeskyně, na jejímž dně hučela
nezkrotná Galbena. Bez batohů se vydáváme na prohlídku Ponorných hradů. Fantastické
prostory, které svou obrovskou silou vytvořila Galbena, se nad námi tyčí do
výšky 40-ti metrů . Vodopády, nečekaně mohutné vývěry vody z boku podzemního
tunelu. Skalní okna osvětlují prostory a člověk pociťuje svou malost oproti
matičce Zemi. Po místy krkolomných stoupáních proti toku se dostáváme do druhé
propasti s velkým portálem. Dazul a Zdeněk se snaží dostat co nejdál do jeskyně
plné vody, ale jejich pokusy po 3 metrech končí. Soutěskou spojující sousední
propasti se vracíme k batohům. Po obědě pokračujeme po značce ven z propasti.
Cesta vede místy po žebřících. Opět se koupeme ve vlastním potu. Na cestě
vedoucí k autům jsme se rozdělili. Více zdrcení odcházejí přímo k autům. Ti
při síle se vydávají na Poianu ponor. A nelitujeme. Po dvaceti minutách se
nám otvírá fantastický pohled. Americký středozápad, kterému nic nechybí.
Zelené pastviny, bublající potok, který se ztrácí v hlubokém sifonu, lesy,
bílé skály, na obzoru se v klidu pasou koně. Snad jen ta indiánská tee - pee
tu schází. Umýváme nejen své tělo, ale i ošacení. Křeček a Marka využívají
měkké trávy a protahují svá tělíčka při gymnastice. Jak nádherné je procházet
se bosky travou mezi stádem koní, kteří k nám přicházejí, abychom je pohladili
či odehnali dotěrné mouchy z jejich očí. Přes kemp se vracíme k autům, kde
dobíráme zbytek potravin a vydáváme se v ústrety několikadennímu putování
Vladeasou. Večer jdu ještě s Fidem koupit do salaše kaš - ovčí sýr. Bača nám
sice nerozumí, ale posunkovou řečí se nakonec domlouváme a odnášíme si 2 kg
sýru za 3000 lei - asi 25 Kč. U nás bychom za to dali 260 Kč. Usínáme opět
spokojeni po bezvadném dni plném krásných zážitků. Svit luny v úplňku nám
tyto zážitky ještě umocňuje.
Jeskyně a propasti Bihoru námi spatřené (Džíra)
Prolezené či částečně prolezené:
Jen pohled shora:
31.7. (Ája) Z chaty, kde jsme strávili noc, jsme
odjeli v 9 hodin do kempu, kam nás vyhodil šéf minulý večer. Rozloučili jsme se
jako slušně vychované vtěrky. Domluvili jsme se se známým ze včerejška
(rumunským jeskyňářem Danem Lupu) a ten se přimluvil u majitele bufetu, aby nám
hlídal auta ZADARMO. Na snídani jsme si chtěli dát langoše, ale v bufetu neměli.
Potom se objevil čmoudící gazík, vylezla z něj paní v kvítečkované zástěrce a
spustila: „Láángoše, láángoše..." Po snídani jsme dali dohromady první okruh.
Vypravili jsme se na 4 dny směrem na Cabana Caput. Když jsme chtěli najít
jeskyni Caput, mírně jsme kufrovali, anžto potok, který měl být podle mapy
vyschlý, tekl a ten, co měl téct, vyschl. Pak jsme se dali směrem k propastím
Acoperit a Negru. Před odbočkou na propasti byl vývěr Izv. Rece. Byl nádherný,
připomínal japonskou zahradní architekturu. Když jsme po značce došli k
propastím, čekal nás šok. Namlsaní Ponornými hrady jsme čekali propasti a tam
jsme narazili na takové plivátka. Když jsme se vraceli, viděli jsme mezi stromy
prosvítat skálu, střihli jsme to lesem a tam byla nádherná propast Areu Negru s
ledovým jazykem. Při zpáteční cestě, notně hladoví, jsme se vrhli na borůvky.
Vytáhli jsme ešáky, že si pod kopcem uděláme borůvkové mléčko. Tam Jarek našel v
borůvčí velikého praváka a vedle něj Zdenek našel o facku menšího. Tak jsme měli
na oběd hřibovou poblivku. Načež jsme zmokli cestou na Poiana Ponor. Tož ti
Rumuni mají skvěle značené cesty, tzv. oklikovky. Vyloženě se oplácí riskovat a
chodit zkratkama. Na Poianě jsme potkali jeskyňáře Rumuny s dětským táborem, a
tak jsme získali další cenné kontakty. Ten den jsme se vrátili do kempu. (A to
jsme měli v batozích jídlo na 3 dny.) Tam jsme zjistili, že na Dazulově autě
zůstalo otevřené okénko - úplně, tak jsme vymýšleli varianty, jak zatarasit
dveře, aby se tam nikdo nedostal, naštěstí se nám podařilo auto zavřít.
Karviňáci nám potom povídali, že si nejdřív mysleli, že je to okno tak čisté, a
když zjistili, o co jde, tak ho radši celý den hlídali. Místo večerníčku jsme
poslouchali tříškání do hnců, patně to oblíbený večerní sport rumunské mládeže.
1.8. (Ája) Ráno nás probudilo zvláštní funění. Člověk otevře oči a co nevidí: koňská tlama, která spase, na co přijde. Skvělé probuzení koňskými somroši. Byli ochotní sežrat všechno: karimatky, celty, spacáky, můj vlastní samozřejmě vysoce jakostní cop. Posnídali jsme s Karviňáky. Radši nebudu moc rozebírat, co jsme se dozvěděli o jejich nočních zážitcích. Před polednem jsme se vydali přes Padiš k Someši. Ještě než jsme došli na Padiš, potkali jsme stádo bůvolů. Zdenek šel poslední a že si musí udělat fotku. Vybral si statného bůvola a ten mu zapózoval. Jen co se bráška otočil, aby nás dohnal, bůvol sklonil hlavu a chtěl mu vnutit autogram. Když nás bráška dohnal, bůvol to radši vzdal. Na Padiši nás dorazili Maďaři, byli tam nakvartýrovaní úplně se vším (měli i peřiny). Když jsme přicházeli k chatě, u jedné boudy seděla paní. Jarek povídá, že vypadá jako ta s langošema. Jen co to dořekl, paní nás zaregistovala, vstala, zamávala a zakřičela „Lángoše, lángoše." Na Padiši jsme otestovali místní pramen. Voda smrděla po vajcoch, ale chutnala skvěle. Akorát Zdenek potom naznačoval, že se určitou dobu značně podílel na spotřebě toaletního papíru. V sedle, před soutěskou Someše nás dohnali Karviňáci. Ještě že už jsme byli po obědě. Hodinu a čtvrt nám vykládali vtipy, od Somálců, Pepíčka přešli ke genitáliím a skončili u policajtů. Po této přestávce nám tekly slzy, jen tak tak držely svěrače a bolely nás břišní svaly. Perfektní přestávka. Tento den jsme zvládli první polovinu trasy kolem Someše. Jak jsem se propadla, to rozebírat nebudu. Nanejvýš připomenu zprávy některých agentur, které uvedly, že jsme prohučela 20-ti metrovým srázem až k Someši a Zdenek pro mě musel slaňovat. Vybrali jsme si skvělé nocležiště - pracovní plac místních dřevorubců. Jarek se Zdenkem napli tropiška mezi dvě klády a my s Inkou jsme se jaly vařit. Kubíci si stěžovali na stísněný prostor, ale my s Jarkem jsme se vyspali královsky.
2.8. (Ája) Bylo rozhodnuto, že tento den vstaneme brzo a dokonce se tak i stalo, což se docela divím. V rámci srandy jsme se nevydali po značené cestě, ale korytem potoka. Cesta to byla náročná, někteří si únavou lehali do potoka i s batohem a házeli kolem sebe baterkama z foťáku. Musím uznat, že dokonalý pocit svěžesti není Nivea deo ani Lady Speed Stick, ale pořádné okoupání v údajně teplém Someši. Kameny ze soutěsky spolu s mokrými botami se nejvíce podepsaly na mých ubohých nohou. K večeru téhož dne jsem už měla dokonale oblepené 3 prsty. Těšilo mě jedině, že netrpím sama, i Inka byla nucena vybalit náplasti (ve dvou se trpí líp). Aby jsme to neměli tak fádní, tak jsme se navzájem ztratili a když jsme se zase našli, tak jsme zjistili, že v mapě nejsou zaznačeny všechny přítoky Someše a ani všechny značky. Bylo asi 5 hodin odpoledne, když jsme stáli pod hřebenem a rohodovali se, jestli ještě dnes vyrazíme na Vladeasu či ne. Vyrazili jsme. Nejspíš proto, že jsme netušili, co nás čeká. Asi po 2 hodinách chůze po hřebeni nás míjeli Maďaři a křičeli na nás „Dvě piva, ostudo" a „Smažený sýr, dvakrát". Tyto dvě hlášky nás utvrdily v přesvědčení, že potkali Karviňáky a že na Vladease je bufet. Za chvilku nás dojeli dva rumunští pastevci na voze taženém koňmi (měli stejnou rychlost jako my s batohama.) Jeden nám řekl, že na Vladeasu je to 5-7 km a druhý 2 hodiny chůze (než jsme tam došli, trvalo to ještě půl dalšího dne). Ale jinak u nás mají malé bezvýznamné plus, asi 1 km nám vezli batohy. Dali nám testnout pálenku - byla dobrá. U salaše nás čekali dva staroušci a už nás tahali do tej svojí boudy „Ať nespíme venku, že je tam medvěd." Když to nezabralo, tak „že jim vlk roztrhal tři ovečky" a „že na Vladeasu je to ještě hodně daleko". (V tom měli bohužel pravdu, to vědět, tak spíme u nich.) Zdenek je vyfotil, napsali nám adresu (azbukou), ať jim můžeme fotku poslat. Jelikož jsme neměli mapu, čekali jsme Vladeasu za každým kopečkem. Jak se setmělo, tak jsme postavili tropýška. Zdenek s Inkou se prý tak dobře ještě nevyspali, zato my s Jarkem jsme celou noc klouzali po karitaťkách a spali vedle lejna (a né jednoho).
3.8. (Ája) Ráno bez mapy, bez značky jsme si tipli směr cesty a kupodivu značka byla na místě, kde ji nikdo nehledal. Tento den se dostavila krize s jídlem. Jelikož jsme opět vyrazili na tři dny, měli jsme nouzi o chleba. Sotva jsme narazili na borůvky, napásli jsme se a hned bylo líp. Opět jsme potkali domorodce a jeho odhad vzdálenosti „Spre Cabana Vladeasa" byl 2 - 3 km. Z toho nám vyšla jednoduchá rovnice - údaje domorodců se musí vynásobit dvěma až třemi a vyjde skutečná vzdálenost. Už od rána se sbíraly mraky a z dálky hřmělo. Před Vladeasou nás chytil první déšť a tak tak jsme to stihli k chatě. Místní obyvatel nás poslal po silně nedůvěryhodných schodech nahoru. Tam byly dvě místnosti s osmnácti postlemi. Sotva se za námi zavřely dveře, začala bouřka, jakou jsem ještě nezažila. Jeden blesk za druhým kolem dokola, liják, kroupy a my jsme byli v suchu. Šli jsme brzo spát do měkkých postýlek. To byl zážitek. Kubíci byli na postele moc dlouzí. Tož holt moc vyrostli, měli se v mládí krotit.
4.8. (Ája) Ráno jsme se rozdělili: Kubíci šli na Vladeasu až k observatoři a my s Jarkem zpátky na hřeben. Přes kopce se valily mraky, občas zahřmělo a pořád hrozilo, že zmoknem. Tak jsme šli odděleně, ale neuhodli byste, kde jsme se sešli - u borůvek. Poté byl u oběda poprvé popsán Hačuriho syndrom (Haferovo Čučoriedkový). Začíná to třemi modrofialovými prsty na jedné (někdy i obou) ruce, potom zfialoví rty, následují zuby a jazyk a poslední stadium je stejná změna barvy výsledného produktu, co z oněch plodů lesa z člověka vychází. Závažnost se hodnotí podle sytosti odstínu. Odpoledne se mraky protrhaly a cestou po hřebeni nás provázel Emil. V místě, kde jsme před dvěma dny viděli dva oslíky, bylo teď celé stádo (asi se, potvůrky, rychle množí). Na noc jsme se uložili v sedle před Somešem, kde nás před několika dny tak krásně pobavili Karviňáci. Dobrou noc nám přišly zabučet telátka. A ještě než jsme usnuli, tak se přes nás převalil mrak.
5.8. (Ája) V noci pršelo, ale přestáli jsme to bez úhony. Ráno se u nás zastavil na kus řeči ovčácký pes a telátko. Všude bylo bílo a my si nedělali hlavu s tím, jestli je to ještě mrak nebo už mlha. Vlhko nás donutilo vstát a jít dál s viditelností do 5 metrů. Ale i to má svoje kouzlo - jen podle cinkání a štěkotu člověk tuší kolem sebe stáda a modlí se, aby to nebyli bůvoli. Krásní jsou bílí koně v mlze. Fantastické je dobrodružštví hledat další značku a jít po cestě, co už cesta dávno není. Ten den jsme nešli moc dlouho, ale to kufrování, to byl zážitek. Když se šel Zdenek zeptat jednoho pastevce na cestu, málem ho sežrala jeho ochranka. Bača stejně viděl mapu poprvé v životě a posílal nás akorát tam, co jsme nechtěli. Do kempu jsme dorazili mokří, špinaví a hladoví. Rodinka z bufetu nás uvítala jako staré známé, vítali nás i jeskyňáři (dokonce česky). Jenom škoda, že jsme nestihli Karviňáky. Ale i tak jsme vyjedli oba bufety. Dali jsme si klobásy, rohlíky s nugetou, usušili se, umyli se, odlehčili jsme puchýřům, dali jsme si dvacet a konečný pocit se nedá popsat - fantazie.
31. 7. (Eve) Milý (expediční) deníčku, dnešní den
začal hezky. Brzy ráno Dazul, Daloš a Marka zavezli auto do kempu a koupili tam
chleba. Po jejich odchodu jsem si chtěla ještě chvilku pospat, ale Dazul sundal
tropiko a protože to už nebylo ono, vstala jsem. A začala se balit, což uvedlo
ostatní přítomné v úžas. Taky jsem Dazulovi nachystala úplně nádhernou snídani
(to jsme ještě všeho měli dost), uvařila čaj sponzorovaný Fantíkem a natrhala
jahody. Jako zákusek byl včera koupený kaš. Jen ať si slintají a kulhají! Během
vstávání, balení a snídaně se vedly zajímavé rozhovory. Třeba - Jitmelka: „Víte,
jak se řekne emancipace na šestnáct? - Nemoc šílených krav.", načež se přidal
Puštík: „A víš, proč ji chlapi nemůžou dostat? - Protože jsou prasata." Po
preventivní dezinfekci jsme vyšli. Trochu nás sice zdržely jahodové plantáže,
ale pak jsme nasadili pořádné tempo. Někteří dokonce Eví tempo. Ale abychom se
nezchvátili, udělali jsme si delší zastávku u stáda koní s hříbátkem a zašli se
podívat na malinký ponor pod velkou skálou. Když jsme znovu vyšli, trochu jsem
si utahovala ze svobodné části CH.R. a oni ze mě, a pak jsme přišli k první
(dnešní) jeskyni. Vlastně to byl spíš takový menší ponor. Bohužel dál se nedalo
dostat, což chlapce velmi mrzelo. Potok se zas dál objevil v zužující se
soutěsce a zmizel v obrovské jeskyni. Trochu se pozpívalo, ale nebyla tam ta
správná kosa. Pak přišel první problém. Problémešek. Žebřík. Na tom by nebylo
nic tak hrozného až na to, že mu chybělo pár prostředních příček. Nicméně byl
zvládnut v pohodě i s báglama. Dál se šlo podobnou vysokou jeskyní jako v
Ponorných hradech se spoustou oken, jen s tím rozdílem, že skákání z balvanu na
balvan vystřídala chůze po kluzkých lávkách, popřípadě jejich torzech. Bylo to
krásné. Nicméně to „nejlepší" nás teprve čekalo. Cesta po kamenech a kusech
dřeva uzoučkou soutěskou. Srandy kopec. Přežili všichni. A ve zdraví. Fyzickém i
duševním. A Stachy si celou cestu zpíval!!! Na soutoku pod soutěskou jsme
pojedli a začali se rozhodovat, co dál. Měli jsme před sebou čtyř a půl hodinový
okruh, jenže už byly tři a nad náma se honily černé bouřkové mraky. Nakonec jsme
hodili bágly nahoru nad cestu pod smrčky, mistrně zamaskovali a vyšli nalehko.
Naštěstí, protože s báglama by některé úseky byly „nebezpečné i pro obratné." A
tady se, milý deníčku, musím zmínit o jednom ostudném incidentu. Dazul se
spiknul s Fidem a narval mi za krk smrkovou větvičku. A Kema je za to ještě
pochválil. Tím si to tedy u mě docela rozházeli, takže jsem se rozhodla až do
večera je ignorovat. Úplně. Strmým kopcem (jiné tady snad ani nejsou) jsme se
vyškrábali na skálu nad soutěskou Teplého Someše a začali rozvíjet teorie o tom,
že by se sem z protější skály dalo natáhnout lano, udělat lanovka apod. Potom
cesta pokračovala zcela nečekaně opět dolů děsným krpálem po suti kolem jedné
jeskyňky až k Someši. V té chvíli začalo pršet a Marka prohlásila, že nás naučí
zaříkání proti dešti. Nejvíce se zalíbilo Křečkovi, který ho nadšeně opakoval
ještě ve chvíli, kdy už ostatní přestali. (No co, je nejmladší.) Znělo asi jako:
„Ó selú šatý sem." Dál jsme se vraceli zpátky proti potoku. Pak se nám ztratila
značka. Ale nám to nevadilo, my jsme si našli lepší cestu. Potokem. Teda -
nejdřív jsme se bahnitou strání vyškrábali kus nad něj, pak jsme se k němu zase
skoro kolmým svahem vrátili a už se ho nepustili. Skály se z jedné, někdy z obou
stran, sbíhaly do vody, ohlazené balvany se střídaly s oblázky, malinké
vodopádky a kaskády s chladně zelenavými jezírky, ve skále vymleté kotle s
průzračnou vodou... Nekonečné přeskakování z jednoho břehu na druhý po
viklajících se kamenech, vratká chůze po šikmé skále, podésáté myšlenka, že tudy
už to dál nepůjde. A pak Skála. Kluzká, kolmá, hrbolatá a bez chytů. A na ní
Dazul dlouze hledající, kudy dál. A pak skok a sklouznutí na okraj vody, ujetí
nohy, odraz od skály na protějším břehu, druhé sklouznutí a konečně
vybalancování. Ne. Tak tam teda nejdem. Ani za nic. Brodit? - v tůni vody skoro
po ramena. Vrátit se? - kudy? No, na tu skálu by snad vylézt šlo, je tam dokonce
železný kruh, pak... ale to už si Daloš kolem sebe omotává Dazulův spining a
chlapci nás jistí pohledem. A vlastně to až tak hrozné nebylo. A za odměnu - za
rohem jeskyňka. S hučícím potokem v pravé chodbě a plazivkou vedoucí k potoku v
levé. První Fantík (je přece žena jeskyňáře), pak já s Tuleněm drhnoucím o strop
a za náma i Jitmelka a Kecka se svou jeskynní postavou. Hurá - zablácené lokty a
kolena svědčí o tom, že už jsou z nás jeskyňářky! Kdyby nás tak viděli CH.! Ale
i oni se tamtudy proplazili a brali to skoro jako samozřejmost. Ccc!!! Chvilka
váhání na soutoku a konečně jsme zpátky u batohů. Všichni. Skoro. Stachy chybí.
Šel přece před náma a ještě tu není. Ten se neztratí, je přece ze Lvíčat. No jo,
ale taková zlomená noha... Další tragické verze už jsme nestačili vymyslet,
protože pohřešovaný se šťastně objevil. Uf. Začínáme vařit večeři a já přestávám
ignorovat Dazula. Za své bere i předsevzetí, že dnes vaří výhradně on. Jde se
totiž s CH.K.N. vykoupat nahoru pod vodopád, a tak krupici dovařuje po svém
návratu. Pak jdeme my s Jitmel. Teplý Someš. Teplý? No, teda jak pro koho.
Ponoření do ledové vody a automatické zařvání. Už chápu, proč tam předtím dělali
takový rachot. Druhé ponoření a druhé zařvání. A pak už jen příjemné teplo,
oheň, zpívání, spacák...
1.8. (Marka) Polovina prázdnin za námi, půlka expedice
taky, nějak to na mě dolehlo. A tak se stalo, že „Praha" vyrážela z místa,
kde jsme spali, až hodně daleko za ostatními. Málem jsme se vydali na okruh
kolem Someše, ale naštěstí jsme to brzy zjistili a nasměrovali se správně.
Drápali jsme se do kopce, nejdřív podél potoka mezi bujným rostlinstvem, pak
lesem, až jsme vyšli na horskou louku se zlatou trávou. Tam jsme dohnali Vsetínské,
kteří mezitím, co na nás čekali, stihli přečíst hodný kus z Karpatských her
(Vladeasu a doslov). Společně jsme se vydali na další cestu - stoupání k hřebenům
Vladeasy, serpentýnami po kamenité cestě. Nic proti jeskyním, ale pohledům
z vrcholků se nic nevyrovná... Šli jsme po horských loukách, mezi koňmi, s
výhledy na krajinu pod námi, celý den a pořád bylo na co se dívat a byla to
nádhera. Nevím, jestli to na ostatní působilo stejně, ale já jsem se cítila
jak v jiném světě, jako kdyby se čas zastavil a já mohla chodit po kopcích
a dívat se na tu krásu věčně. Všechno nebylo tak romantické, sešli jsme ze
značky, prodírali se jalovci, drásali se různou cestou - necestou, batoh byl
čím dál tím těžší a cesta dlouhá ... Ale záda přebolí, šrámy se zahojí a to,
co člověk viděl, mu nikdo nevezme. K večeru se stal malý zázrak a dolopotili
jsme se zpátky na značku; jediné, co nám chybělo ke štěstí, byla voda a místo
na spaní. Rozešli jsme se ho hledat a nejvíc „štěstí" měl Dazul: „Je to čtrnáct
minut dál po značce." Šli jsme to o něco déle (těch 14 minut to bylo poklusem
bez batohu) a vyšli na louku s koňmi, s potokem pod salaší, kam za chvíli
pastevec přihnal krávy. Ustlali jsme si tam u potoka mezi stromy, „kakánky",
krávami a koňmi a do usínání nám znělo cinkání zvonců. A když pak vyšel měsíc,
bylo světlo jako ve dne.
2.8. (Dazul) Fantastické ráno. Kolem páté mne poprvé
probouzí štěkot pasteveckých psů, cinkot kravských zvonců a dusot koňských
kopyt. Levé oko opatrně otvírám, aby provedlo vizuální průzkum oblohy. Velmi
opatrně, abych nebyl případně oslněn. Nebe je bez mráčků - dneska bude hezky.
Všichni ještě spí a byl by hřích, kdybych je budil. Odolávám pokušení, abych
svým nádherným hlasem mocně zapěl „Ej, už je ráno, už je den..." Zkusím se
překonat a ještě chvíli schrupnout - jen aby neutrpěla má pověst ranního ptáčete!
Vyšlo to. Další probuzení bylo ještě příjemnější - vladeaské sluníčko mi to
pere přímo do obličeje. Tahle ranní probuzení mám nejraději. Eve už je taky
vzhůru, a tak snídáme. Pochopitelně ve spacáku - protože puding s rozinkama
jsme chytře navařili (píši navařili, ale ve skutečnosti vařila pouze Eve)
už včera večer a bylo to velmi moudré. Ani v něm nebylo moc mravenců a popela.
Chutnal skvěle, sametově. Ržání hnědého hřebce. Zamrazí až někde hluboko uvnitř.
Stádo horských koní přestane žvýkat nahnědlou trávu. Jen na okamžik, mávnutí
komářích křídel. Jako nejkýčovější obrázek z dobrodružné knížky nebo špatného
westernu vypadají čtyřnožci na obzoru, který doplňují pahýly apušenských smrků.
Mít spousty peněz, koupil bych to tady všechno včetně koní. Pak bych to oplotil,
aby zde nikdo nemohl a zůstalo to tady navěky. Takhle nějak to totiž musí
vypadat v Ráji. Alespoň v tom, do kterého bych se chtěl dostat já. Vyrážíme.
Lehce, na hříběcích nohách. Je slunečno a čisto. Vítr voní koňskými koblížky
a dálkou. Stezka vyšlapaná horskými stády nás vede blíž k Vladease. Šlapeme
řídkým smrkovým lesem prorostlým travou, místy kameny a jehličím. Naše čtrnáctičlenná
skupinka se pozvolna trhá, a tak je pochopitelné, že část míří do údolí, vyvracejíce
tak tvrzení, že na vrchol se jde směrem nahoru. Trvá chvíli, než se naše roztroušené
stádečko dá opět dohromady a nyní se už šnečím tempem posunuje strmě vzhůru.
Je to nejobtížnější část cesty, nejzákeřnější. Na každém kroku číhá nebezpečí.
Cesta vede borůvkovými plantážemi, zelená barva je občas přebíjena modrofialovou.
Tady bych chtěl vždycky trávit chvíle čekání na zbytek osazenstva. Jsou to
velmi těžce nastoupané kilometry. Boční vrchol Vladeasy, holý, se skalním
balkónkem na východní straně. Prodral jsem se k němu přes hektary kosodřeviny,
holé nohy zčervenalé od jehličí. Bágl zaduněl na travinaté ploše, kterou jsem
zvolil jako místo pro chvíli odpočinku. Slastně sundávám propocené boty, temně
kožená vůně. Vytřepávám drobné jehličky kosodřeviny, snítky trav a kamínky,
které si, mršky, našly po cestě vzhůru útočiště v mých farmářkách. Expediční
tričko můžu ždímat, ale vítr udělá své. Bosý a polonahý, volný jako větřík,
pobíhám po skalisku. Nasávám svobodu plnými doušky. Na hlavním vrcholu Vladeasy
(1836 m. n. m.) mne udeří prudce do očí ohyzdná stavba připomínající něco
mezi salaší a meteorologickou stanicí. Pocit pomyslného vítězství je tímto
trochu kalen. Vynahrazuje jej pohled na líně se pasoucí koně. Hladová ovčácká
fenka. Smutek na duši. Hluboko, úplně na dně. Mlsně chodí kolem a loudí. Neštěká,
nekvičí, jen smutně prosí očima. Běž pryč, říkám jí v duchu, sám mám málo.
Jsem měkký, příliš měkký. Ulomím kousek chleba a zkusmo hodím. Městský pes
se po chlebu obvykle ani neohlédne, ale tahle psí maminka se po něm vrhá,
jako by nejedla rok. Jí všechno, chleba, slupku od salámu, ovesné vločky,
hladově se vrhá po imaginárně hozeném soustu. Kemílek říká, že takto se testuje
inteligence psa - chytrý pes se za imaginárním žvancem nevrhá. Spíš bych řekl,
že se tak testuje, jak je psisko vyhladovělé. Tahle psice byla hloupá a hladová.
K Vladease táhnou těžké, ocelové mraky. Vypadá to, že déšť nás nemine. Sestupujeme
prudkým svahem napříč kosodřevinovým pralesem, bez koňských stezek, bez travnatých
mýtinek. Zpocené nohy jsou nyní masírovány oschlými větévkami a ostře vonícím
jehličím. Na má spálená stehna to je opravdová slast. Dneska bude noc plná
vášní - tak v oddíle říkáme nešťastníkům se spálenými zády, bezelstně uléhajícím
do spacáku. Všeho moc škodí. Křeček prohlašuje, že je zvyklá na všechno, ale
na tohle už ne. Nasazujeme dlouhé nohavice a hned to ubíhá radostněji. První
kapky. To rychle pomine, utěšuju se, za chvíli to musí přestat. Ta chvilka
trvá skoro hodinu, kterou trávím pod mohutnými větvemi karpatského smrku.
Deštík se mění v lijavec. Bágl přivázaný napříč v hustých větvích mi slouží
jako provizorní stříška. Opouštíme pásmo vysokého lesa. Svítí sluníčko a drobně
prší. Aprílové počasí, krásný čas. Křeček s Keckou procházejí duhou, která
se tu na okamžik vytvořila. Po kluzkých, vodou hlazených kamenech překonáváme
potok a jsme na lesní cestě, která nás vede přímo k horské přehradě Baraj
Dragan. Strmé břehy nedovolují snadný přístup k vodě, a tak pokračujeme dál
k hrázi. Traverzovou cestou vydlabanou ve skále šlapeme hodinu, stejně a jednotvárně.
Už je tma. Tady, vzhledem k hodinovému časovému posunu, dřív než u nás (používáme
tvrdošíjně náš čas). Nikde rovné místo k spánku. Všichni už toho máme dost,
na holkách je to vyloženě vidět. Drží se ale statečně. Spíme asi kilák od
hráze na obrovském betonovém monstru - na druhý den odhalujeme jeho účel -
součást lanového systému při stavbě. Ani oheň nerozděláváme, kuchtíme na liháči.
Jen večerní koupel jsme si neodpustili. Smýt ten buvolí pot. Voda je vlažná
a koupel v Adamově a Evině rouše je skoro ten nejlepší pocit z dnešního dne.
Neplaveme daleko od břehu, kvůli vírům. Sladké usínání, teplá noc, čisté tělo.
2.8. (Křeček) Milý deníčku, včera byl hrozný den.
Vyvrcholila hrůza v naší posádce. Je mi z toho smutno, moc a moc smutno. Kde
byla chyba? Asi v nás všech. Nedokázali jsme komunikovat. Dnes je nálada lepší.
Takže doufám, že snad, snad....
3.8. (Stachan) Je pěkné slunečné ráno.
Jelikož dochází chleba, Dazul s Dalošem se vypravují do nedaleké vesnice,
aby se ve zdejším obchodě pokusili získati něco na zub. Plánovali si sice
odchod na 7 hodin, ale odcházejí asi s 30ti minutovým zpožděním. Kolem 9:30
vstáváme i my ostatní. Snídá se a celkově se lenoší. Větrají se spacáky a
suší mokré věci. Kdo chce, pere si u nedalekého potůčku špinavé věci. Čeká
se na vyslanou dvojku D + D. Píší se zápisy do knihy. Na obloze se prohání
černé mraky. Naštěstí zatím neprší. D + D se vrací. Je asi 13:00 hod. Donesli
vytoužené, ale tvrdé chleby, pár konzerv rybiček a jablka. Rozebíráme si to.
Dále lenošíme. Odchod je stanoven na 15:30 hodin. Blíží se čas oběda. 14:30
- 15:30 obědváme. Stále se střídá slunečno a zataženo. Začíná silně foukat
vítr. Hřmí. Objevují se také blesky. Možná bude pršet. Paráda, neprší. Balíme
věci a chystáme se k odchodu. Vyrážíme se zpožděním. Kemílek s Markou, a snad
i někteří další, se chtějí jít podívat na hráz. Daloš pronáší řeč. Už se jim
tam nechce. Přichází návrh dvou tras: první - půjdeme přímo k autům. Druhá
- prodloužíme si zpáteční cestu o 25 km a podíváme se k dalšímu jezeru. Nehlasovalo
se. Nějak vyhrála první varianta. Vracíme se zpátky ke kempu. Opět svítí slunce.
Z potůčku nabíráme čistou chladnou pitnou vodu. Opět pokračujeme v cestě.
Jdeme k ústí řeky Dragan do jezera, stále pere slunce. Je zde chalupa. Pokračujeme
proto dále proti proudu. Hledáme vhodné místo k táboření a ke koupání. Konečně
ho nacházíme. Přístřešky zatím nestavíme, neboť je to u cesty. Čekání na večer
si krátíme omýváním unavených nohou u Draganu. Někteří se koupou i celí. Rozdělává
se oheň a začínají se vařit večeře. Začínají pracovat kluby BKN (Babský klub
nudistek) - Jitmelka, Marka a CHKN (Chlapský klub nudistů) - Dazul, Fido,
Kemílek, Stachan. BKN se šel umývat v 19:30 hodin. CHKN si zatím chystá věci.
Psychicky se připravuje. Průběžně kontroluje situaci. V 20:00 je konečně BKN
hotov a na scénu může nastoupit CHKN. Voda je teplá jako kafe (skoro). Stmívá
se. Večeří se. Projíždí červené auto. Koná se porada vůdců oddílů o roverstvu.
Jdu spát.
4.8. (Křeček) Krize zažehnána. Opět jsme k sobě nalezli cestu. Komunikace obnovena. Je to fajn...
4. 8. (Puštík) Čtvrtý slunečný den v kukuřičném
měsíci - ráno nás probudil deštíček, ale nenecháme se zlomit. Vstáváme asi
až v devět hodin. Jitmelce se dostal písek do puchýře a hrozně nadává. Pokračujeme
dál podél říčky Dragan. Občas do řeky svítí slunce a místy je úplně nádherná.
Míjíme různé chataře a kempaře i takovou zvláštní továrnu. Cestou jsme potkali
i pastevce s kravičkama. Na mostě jsme potkali mladý pár, který nás poslal
nejdříve špatně, ale doběhl nás ten kluk a vrátil nás na správnou cestu. Jdeme
do takového malého kopeška po modrém kříži. Stoupák nebyl moc příjemný pro
nikoho. Padáme pod strom u cesty. Travička je měkká a nikomu se nikam nechce.
Přece jen se zvedneme. Jdeme nejprve z kopečka po kořenech a šutrech. Následuje
menší kopeček a pak zase sešup dolů k fontáně nebo či co to bylo. Bereme z
toho vodu. Po dlouhé době vidíme asfaltový koberec. Cestou dolů míjíme lesní
správu a zajímavou ceduli o léčbě kousnutí hadem. Níže se vrháme na odpadkový
koš, který asi způsobil největší radost mezi osazenstvem. Rozcházíme se obejít
obchody, poštu a hotel. Lidé zde seděli a stanovali mezi betonovými panely
a trubkami. V obchodě měli cigarety, sušenky, Coca colu, jedny boty a hlavně
zavřeno (15:30). Jitmelka se o hotelu vyjádřila jako o jeskyni a pronesla:
„Samý šutr". Neuspokojeni opouštíme „lázeňské město". Jdeme okolo domečku,
o kterém se Kemílek vyjádřil jako o „betonovém dýchánku" a z něhož na nás
křičel dědeček cosi o radioaktivní zóně. Kopec jsme spíše vyběhli než vyšli.
Propotil jsem vše, co šlo. Nahoře jsme padli a jedli (hlavně sušené mléko
padlo za vlast). 17:15 vycházíme, jak již všichni tuší, opět do kopečka kolem
zděné salaše a v ní dva koně a dva Rumuni. Vyšplhali jsme do pásma, kde už
nebyly stromy a pozorujeme z kopečka, kde se čeká na CHR mezi krásnými buvoly.
Byli naprosto úchvatní. Přes hřebeny se začala přelévat mlha, což vypadalo
jako sopka. Stoupáme travnatou stezkou, posléze i kamenitou, do kopce, mlha
je hustší a hustší. Klesáme a dostáváme se k rozcestí, kde už jsme jednou
byli. V osm hodin jsme byli na čtvrté sedmině mezi Stina de Vale a Cabana
Padis. Jdeme srázem po šutrech dolů a v rozcestí spali jacísi Češi o třech
stanech a prohlašovali, že jsou z Brandýsa, načež Stachan prohlásil: „Hopsa
hejsa do Brandejsa", a všechny nás přepadl smích. Míjíme jejich tábořiště
a jdeme po červené, i když nikdo neví, kam vede, teda spíš kudy. Pastvina
je zahalena do mlhy a plná krav. Pastevci se baví boucháním petard. Přecházíme
houpající se koberec rašeliniště až ke skalce, kde jsme to zapíchli. Všude
bylo spousta kravinců a drnů, proto bylo velmi obtížné najít místo na spaní.
Když jsme si ustlali a ulehli, teprve teď se rozjasnilo a bylo vidět slabě
hvězdy, ale ne moc dlouho. Začalo totiž pršet, ale nám už to bylo jedno, protože
jsme spali.
5.8. (Kecka) Milý deníčku! To nám to uteklo. Dnes
je poslední den expedice a ještě k tomu mi zbývají už jen pouhé tři týdny
dětství. Celou noc pršelo a ráno jsme se probudili do mlhy, která byla tak
hustá, že by se dala krájet. Vyrazili jsme poměrně brzo a začali jsme za Dalošova
instruování hledat turistickou značku. Asi po půl hodině jsme ji nalezli,
a tak našemu úspěšnému postupu nestálo nic v cestě a brzy jsme se octli na
všem známých místech. Odtud jsme zamířili k chatě Padis. Podle Dalošovy knížky
o pohoří Apuseny jsem si představovala tuto chatu jako dřevěnou horskou boudu
stojící osaměle na louce mezi tmavými hvozdy. Skutečnost byla jiná. Mimo chaty
Padis, která byla jen o málo větší než průměrná salaš, tu byla spousta dřevěných
chatiček a budek a taky jeden zděný dům. V nenápadné dřevěné budce jsme objevili
obchod, a tak jsme v něm koupili meloun, vyměnili peníze a nechali si usmažit
langoše s brynzou. Po této pestré změně v našem jídelníčku jsme zamířili k
Poianě Ponor, kde byla většina z nás už před týdnem. Bohužel tentokrát nebylo
žádné velké vedro. Vedoucí oddílů a staroši měli radu o roverech a ostatní
relaxovali na břehu. Poté, co staří dodebatovali a ti nejotužilejší z nás
se vykoupali, jsme vyrazili ke kempu. Tam jsme se po týdnu shledali se Zdenkovou
rodinou i oběma auty. Ve zdejších stáncích jsme utratili několikatisícové
sumy za jídlo a pití. Rodina u kempu zůstala a my ostatní jsme se přesunuli
na noc do „Kutné Hory". Tam usmažili Křeček s Kemílkem palačinky - naše poslední
společné jídlo. U ohně jsme psali do cancáků a spát jsme šli celkem brzy.
Vždyť zítra musíme brzy vyrazit...
6.8. (Kecka) Milý deníčku! V sedm hodin už byla celá „Kutná Hora" vzhůru. Rozloučili jsme se s těmi, které vezl Daloš do Maďarska na vlak, a pak jsme jen vyčkávali, kdy nám Dazul naznačí, že se máme chystat k odchodu. Netrvalo to dlouho a už jsme se s batohy na zádech a slzami v očích loučili s osádkou pohřebáku. Čekala nás, podle turistických ukazatelů, 5 - hodinová cesta do Pietroasy. Pěšky jsme do údolí sestupovali čtyři - Eve, Křeček, Dazul a já. Mezi Bogou a Pietroasou jsme se roztáhli tak, že jsme se navzájem ztratili z dohledu. Najednou mě dojela 1203, ve které sedělo bobetko Křeček a vzali mě taky. Eve jsme pak naložili batoh, ale na Dazula už jsme jen mávali. V Pietroase nás Zdeněk vyložil a za chvíli nás oba zbylí došli. Ve vesnici jsme koupili meloun, a když jsme ho kousek za ní jedli, přijel Daloš. Namačkali jsme se dovnitř a bez zastávky jeli až do Velkého Varadína (rumunsky Oradea ), kde jsme nakoupili chleba a ovoce se zeleninou. Poslední lei jsme utratili za benzín těsně před hranicemi. Chleba byl krásně čerstvý a slaný, a tak jsme ho vzadu oždibovaly. Dazul nám ho sebral se slovy: „Jak se chováte ke chlebu, tak se chováte i k lidem." No, asi o tom něco ví, když má těch 30. Po přejezdu hranice jsme jeli a hledali místo na oběd, dlouho žádné nebylo, a tak jsme jedli až po čtvrté hodině, ale stálo to za to. Cestou do Budapešti už se nestalo nic výjimečného, snad mimo nádherného západu slunce nad maďarskou pustinou. Myslím, že Budapešť mnohem víc okouzlila Křečka než mne, a tak milý deníčku končím a předávám slovo právě jí.
6.8. (Křeček) Daloš odvezl Kemču, Fida a Prahu na vlak a nám, chudáčkům, nezbylo než jít dolů pěšky. Hodina cesty, 2 hodiny cesty, 3 hodiny cesty a Daloš stále nikde. Prach, vedro a smrad vesnic a syndrom MMV, hlad a žízeň. Není se tedy čemu divit, že jsme zakoupili meloun a u cesty zasedli tak, abychom při jeho konzumaci viděli na projíždějící auta. Co kdyby nás Daloš minul?! Hrůza pomyslet. Sotva jsme ale ochutnali šťavnatou dužinu, už tu byl. Vrhli jsme se na sladké v autě, převlékli se do čistého a už se jelo. V Oradei jsme zakoupili chleba a zeleninu na trhu. Ten chleba už na první pohled vypadal zcela jinak než ten z hor. Křupavý, čerstvý, voňavý - sliny se sbíhaly. Za městem jsme vše vyložili na kapotu, Daloš přidal brynzu a už jsme to do sebe tlačili. Jak člověku může chutnat obyčejný chléb! Budapešť je velké město a orientace v ní je nesnadná. Vidampark jsme nakonec našli, ale už byl zavřený. Všeobecné zklamání. Co už, alespoň jsme si prohlédli nádherný zámeček a poskákali na obrovské trampolíně, ze které měl největší radost Daloš. Na Slovensku byla mlha. Když jsme se blížili ke Vsetínu, všichni spáči se probrali a začali plánovat, co udělají jako první. Zvítězila horká koupel. Jó, Rumunsko je Rumunsko, ale doma je doma.
6.8. (Kemílek) První sluneční paprsky se prodraly
ještě trochu zšedlou oblohou, dotkly se plachet stanů a přístřešků a vtíravě
se vkrádají pod víčka, rozbíjejí pomalou a klidnou atmosféru snů, jinde vysvobozují
od noční můry. Jemný vánek sklouzl mezi stromy a nepatrně zvířil popel v ohništi,
popel z posledního ohně, odlesk včerejšího chladného večera. Krásný začátek
dne, krásný konec skvělé expedice. Poslední ráno v Bihoru, líné a pomalé.
Usměvavé tváře vykukují zpod přístřešků a sledují klidné balení. Občas někdo
odbíhá do lesa, to když nad jeho pomalým počínáním zvítězí bolest břicha.
Krátké loučení, váhavým krokem opouštíme naše poslední tábořiště. Kradmé pohledy
zpátky, chladící rosa na stéblech trav, kerou ještě probouzející se slunce
nestačilo vysušit, poslední zvolání, kdy Bobetka neví, co si počít s tím pavoukem,
co jim vlezl do stanu, pohled do údolí zalitého sluncem a mlhou, dramatická
cesta po téměř lesní cestě, na kterou my ani Dazulovo auto ještě dlouho nezapomeneme,
stísněná cesta k rumunské hranici, rumunský voják se samopalem, kterému se
rozjasnila tvář, když jsem mu řekl, že jsem z České republiky. První hranice
je za námi, tak už na nás nemůžou. Rychle měníme peníze a jdeme okupovat zdejší
obchod a cukrárnu. Náš nájezd byl úspěšný a za chvíli odpočíváme, teď už nasyceni,
na vlakové zastávce v Biharkeresztes [bihárkerestéš], která se stala naším
prvním styčným bodem. Po několika hodinách opouštíme tuto malebnou pohraniční
vesničku a vyrážíme k dalšímu styčnému bodu, kterým je Puspokladany [pišpekladány].
Nemůžeme se ubránit smíchu, když hlasatel oznamuje příjezd našeho vlaku. Jó,
maďarština je maďarština! Neplánovaně plánovaný rychlík do Budapešti náš odjezd
z druhého styčného bodu urychlil. Cestou nepřímo míjíme další styčné body
jako Székesfehérvár [sékešfehervár], Hajdúszaboszló [hajdusóbošló] a přibíráme
i další. Budapešť nás přivítala na svém sladkém nádraží Nyugati, kde jsme
zjistili, že dál pojedeme z Deli. Příjezdem do Budapšti jsme rozehráli naši
grotesku, kterou jsme zpočátku maskovali tím, že máme dost času. Věčně jsme
však tuto skutečnost tajit sami před sebou nemohli. Všechno začalo tím pánem
v informacích, pak už jsme běhali křižovatkami na červenou, jezdili metrem
na černo, za půl hodiny jsme prošli Budínský hrad, přeběhli Dunaj, proletěli
kolem opery a parlamentu, stačili zběsile nakoupit, kde se mimochodem paní
učitelka Marka projevila spíše jako ředitelka, vyzvednout uložené batohy,
a pak nasednout na tramvaj, která jede opačným směrem, a potom zjistit, že
tramvaj, která jede správným směrem, skončí jízdu o zastávku dřív než bychom
chtěli, s ledovým klidem si nechat ujet metro před nosem. Potom už jsme nic
neponechali náhodě a na další vlak počkali na nádraží. V tu chvíli už vsetínská
část naší výpravy začala pociťovat, že spousta různého jídla není pro žaludek
to pravé. Vše zpečetil maďarský hamburger a s rozporuplnými pocity v břiše
se vydáváme k dalšímu styčnému bodu - Tatabánya [tatabáňa]. Někteří z nás
podléhají uspávající cestě vlakem a oddávají se posilujícímu spánku. Netrvá
však dlouho, neboť maďarský průvodčí je v dobré náladě a Tatabánya je blíž,
než jsme předpokládali. Vystupujeme a dlouho nám trvá, než se ujistíme, že
to, kde se právě nacházíme, je opravdu ona stanice. Podivné nádraží. Spíš
nadchod s jakousi budovou. Bez čekárny, bez lístků, se spoustou bezdomovců.
Vaříme čaj a dáváme se do řeči s jedním ze zdejších nájemníků. Asi půlhodinový
maďarsko-rusko-německý rozhovor je vítaným oživením našeho čekání v této „pustině."
Ověřujeme si znalosti naší maďatštiny a s úlevou znovu nastupujeme do vlaku.
Nový průvodčí se trochu nedůvěřivě dívá a nejspíš i ptá, co že to máme za
podivné jízdenky, které jsme koupili na druhém konci Maďarska. Naše výmluvné
krčení ramen ho přinutilo mávnout nad námi rukou a jít. Hlouček česky hovořících
lidí, břeh Dunaje, neochotní celníci a nádraží v jakési rekonstrukci, to je
Komárno. Už jsme skoro doma. Unaveni uléháme na sedadla v prázdném vagónu
lokálky do Bratislavy. Probuzení. Oči přejíždějí po nespočtu tváří maďarských
Slováků. Způsobně si sedáme a uvolňujeme tak místo. Po dvou a půl hodinách
jízdy konečně Bratislava. Menší neshody s personálem ŽSR při přejezdu na hlavní
bratislavské nádraží nás nevyvádějí z míry. Tak už to přišlo. Praha se vydává
svou vlastní cestou. Krátké loučení, nastupujeme do vlaků, poslední fotka,
poslední zvolání, úsměv, najednou čas ubíhá nějak rychle a mávající ruce mizí
v zatáčce za nádražím. Zůstáváme jen dva a k tomu kupé plné zvláštních lidí,
teď už jsme zvyklí na ledacos, tak nás nepřekvapuje ani tlustší pán, který
si prohlíží svaté obrázky. Přitom si pobrukuje nějakou melodii a jeho tělo
se svíjí v podivném rytmu. Svou pozornost věnujeme spíše spánku. Míjíme Horné
Kočkovce a nádražní amplión hlásí Púchov. Domů, co by kamenem dohodil. Po
zjištění, že u nás nedošlo k politickému zvratu, s klidem usrkáváme kávu a
přejíždíme hranice. Vsetínské nádraží nás vítá svou starou, zubem času nahlodanou,
leč pro nás tak příjemnou a domácí tváří. Ještě stisknutí ruky a sbohem Munti
96.
(Fido) Ach Karpaty, rumunské Karpaty, vaše svoboda zmírá. Zastihli jsme ji co shrbenou stařenu choulící se v koutku turistického pravěku.
Do staletých stojatých vod pronikly temné paprsky civilisace konce věku. Dragan spoutaný chabým prstencem betonu. Středověcí pastevci s malborkou a šusťáky. Stina de Vale, hnisavý vřed klína Vladeasy. A hory nekonečných pastvin a hlubokých vodních podzemí sténají, řvou, ale drží, zuby nehty z posledních sil.
Zatím...
(Fantík) Sedím nad počítačem, dva dny po návratu.Přemýšlím, co ještě napsat, jak říct ostatním, co cítím... Už dvakrát jsem spala doma pod peřinou, ale ještě stále snídám zbylý ovčí sýr a maďarský chleba... už jsem viděla fotky, ale oblečení je stále nevyprané, šrámy se nehojí....jen rychle psát, dokud jsou vzpomínky ještě čerstvé, rychle psát, dokud všechno dobré nezatlačí to špatné, co bylo, i to je dobré si pamatovat.. Celé to Rumunsko bylo pro mne překvapením, prověřovací zkouškou... Nejdřív Bihor a jeho skály, jeskyně, propasti...ne, takhle jsem si to tu nepředstavovala. Bylo to tu nádherné, nádherné, ale jiné. A lidi, turisté. Všech národností. Všude kolem... I očekávaná chudoba zde nebyla tak chudobná... Pro obratné není cesta nebezpečná... ten jeden pitomý most mne prověřil dokonale. Dostal mne. Celý ten den jsem měla chuť brečet. Nepřekonala jsem ho - nepřekonala jsem sebe, nepřelezla dál... Pak se můj strach (strach nejen z výšek, strach ze všeho) otupil a vybrečel (nic nemohlo být horší než ten most) - a u Someše jsem už mohla (tentokrát smíchy) křičet - hurá, jsem horolezec, jeskyňář, přeskakovač potoků a horský vůdce, vlastně téměř superžena, já se nebojím, já se nebojím... Vladeasa. Najednou je Rumunsko úplně jiné, takové to očekávané, vyčtené. Moc jsem chtěla i tam jít... Kopce, hory, borůvky, obrovská rozloha, koně, nikde nikdo. Nečekaná a rychlá změna. Ten kraj už nepřekypoval turistickými atrakcemi. Ale byl tak svůj.. A jezero. Spíš pitomá přehrada. Pak „lázně" - Stina de Vale. Téměř ztracené dny... A tady neshody, rozpory. Nebylo jich málo. Jak osobních, tak těch mezi všemi, oboje jaksi vyřešené. Vyřešené tak, že jinak to ani nejde - vždy se někdo musí omezit, ustoupit, slevit. I několik ostrých slov, či spíše vět , padlo. Myslím, že zbytečně. Rány se zahojí a my budeme mít k sobě zas o něco blíž. Někteří dál... Návrat. Nejdřív se těším na postýlku a teplou vodu, ale pak - strašně nechci domů, to poslední ráno je protivné tím, jak je hezké. Bylo tu krásně, překrásně. Líp než kde jinde...
Některá děvčata se v Rumunsku neměla špatně. Chlapci je dokonce občas nosili na rukou. I s batohem
(Dazul) Co napsat na závěr? Opravdu nevím. Hlavou se neustále míhají ukázky jakéhosi němého filmu, který sestříhal šílený střihač. Ten film není dlouhý, ale je hezký. Běží neustále dokola, jako nekonečná smyčka. Stačí jen přivřít oči a už jej vidím. Je němý, barevný a voňavý. Dokáže mne vtáhnout do svého zmateného děje, který nemá začátek ani konec. Zase vidím popásající se koně v zapadajícím slunci, vychrtlou pasteveckou fenu, kočího v primitivních botách s podrážkou z pneumatiky, zase cítím chlad černých jeskyň, kapky z podzemního vodopádu, koňskou vůni apušenských plání, syrový závan z kaňonu someškých skal, dým večerního ohníku, únavu z ranní dvaadvacetikilometrové chůze pro chleba, zase prožívám okamžiky strachu, zda se zbloudilému Stachanovi něco nestalo, krásné chvíle přátelsky podané ruky a pohledu do očí, opět cítím na jazyku planou chuť ovčího tvarohu, podarovaného čtverečku čokolády,... Opravdu nevím, co napsat na závěr této expediční knížečky. Snad jen, aby se tento film, to dílko bláznivého kameramana a šíleného střihače, ještě dlouho míhal při každém přivření víček u každého z nás, kdo Tam byl.
Seznam zúčastněných:
Ája - Alice Toncrová Vsetín, Daloš - Mgr.Dalibor Sedláček Vsetín, Dazul - Pavel Drábek Vsetín, Dyftýn - Jaroslav Vičík Vsetín, Džíra - Jiří Fiala Vsetín, Eve - Eva Petrčková Vsetín, Fantomas - Lenka Křupalová Vsetín, Fido - Martin Kučný Vsetín, Inka - Ingrid Kubíková Vsetín, Jitmelka - Jitka Kretová Vsetín, Kecka - Sylva Chovanečková Vsetín, Kemílek - David Hlaváč Vsetín, Křeček - Michaela Vilémová Vsetín, Marka - Markéta Vránová Praha, Petra - Petra Praha, Puštík - Pavel Řezáč Praha, Stachan - Michal Krsek Vsetín, Zdeňa - Zdeněk Kubík Vsetín.
Doslov (Fido)
...pak se v kamenných síních rozezněly hlasy guslarů a skomorochů a oni udiveni naslouchali příběhům prošlých věků, které tekly jak voda, vyprávějíce o hrdinství, lásce, boji... o dobrodružství. Dobrodružství - dobroduh, dobrý druh - poutník. Tedy putovali. Aby vdechli příběhům život a uvedli je v „to co jest".
Povídá se, prý na každém kroku lze ho najít, to soudružství dobra. Jen někde snadněji, jinde hůře. Jako se liší žírná Haná od Valašska.
Tak putujeme, my nezkušení, za příběhy tam, kde je zpívají a zároveň žijí. Slabikujeme velká písmena romantických poutí, podobni žáčkům první třídy. Ale naše škola je školou žití a vztahů. Chceme, nebo snad předurčeni musíme, v ní být, abychom později, vyučeni v domovských krajích dobro-družství, uměli ho hledat i tam, kde leží schováno, hluboko zakopáno či se pod převlekem pohybuje v místech, kde to nováček netuší.
Pojďme a slabikujme, zpívejme a žijme příběhy dávných věků, které však hovoří o našich dnech.
Fido, Jitmelka a ... ?